Proč na plastickou operaci?

Po třetím porodu skoro ve 40-ti letech a následném ročním kojení mi v podprsence nezbylo nic…Veškeré úspory mi manžel věnoval,aby se nemusel dívat,jak jsem z toho nešťastná

Vůbec netuším jestli mam právo na to abych jsem napsala svůj příběh a to proto,protože je mi teprve 16 a taky třeba někdo by jsi tu plastiku zasloužil víc jak já.

Jsem úplně obyčejná ženská jakých jsou tisíce.V mládí jsem závodně plavala a lyžovala,ale pak jsem ukončila střední školu a díky zaměstnání porodní báby jse už neměla na sport čas.

Můj příběh je určitě ze života…není nad upřímnost dětí,ale je to na pováženou, když si toho všimne i malé dítě…

Můj příběh začíná a končí u mého poprsí.Působí mi velké zdravotní komplikace.Pracuju,jako vlakvedoucí ČD a vím,od mých kolegů,že mužům se to líbí

Můj neustálý problém, se kterým se nemůžu smířit je můj nos. Není ani nějak extra obrovský (i když větší je), ani křivý, ale má hrbol.

Můj příběh začíná v roce 1995, kdy se mi narodila první dcera.Je zvláštní vidět, že některým ženám bříško v těhotenství vůbec nepopraská a po porodu se krásně stáhne.

Začalo to už tím, že jsem se narodila. Mamince bylo 19 let, otec neznámý hrdina a babička se léčila na psychiatrii.

Můj příběh je asi \"úplně obyčejný\". Vždy jsem měla velká, plná a těžká prsa, na která jsem byla i patřičně hrdá.

Mám obrovské problémy s tím, že se sama sobě vůbec nelíbím a tak i když bych moc chtěla najít malému nového tátu a sobě partnera do života