Životní smůla nebo štěstí?

Vdávala jsem se z lásky v 19 letech,narodil se nám synek tři neděle před daným datumem jelikož měl přes 3kg tak prý bylo vše v pořádku,jenže ve dvou a půl měsících zemřel,bohužel mi nikdo nic neřekl proč?Porodila jsem pak dcerku a dalšího synka,byly nemocní ale naštěstí je lékaři ze všeho vyléčili jelikož už věděli o smrti prvního synka.Pak ve 22 letech jsem dostala rakovinu dělohy,synkovi bylo 8.5měsíce dcerce 2 roky,vzali mi vše a po operaci jsem dostala embolii plic,přežila jsem-proč?Dostala jsem plný invalidní důchod a starala se o děti a rodinu,časem jsem poznala proč jsem zůstala na živu,nejsem nějak nábožensky založená ale když člověk pozná bílé světlo v tunelu něco mu říká že tu opravdu něco je.Od té doby jsem měla něco jako šestý smysl a vím dnes že to bylo to hlavní proč jsem tu zůstala.Má 4 letá dcerka mi jednoho dne ráno řekla že ji tatínek mačkal pinďourkem na zadeček..manžel to nevysvětlil jen se na nás obořil že se ji něco zdálo ale mě už svitlo jelikož mi bylo už dávno podezřelé že synka nepochová ale dcerku měl stále na ruce,prošli jsme peklem-sociálka-kriminálka-rozvod.Ustála jsem vše,chodila jsem s dcerkou na psychiatrii a po čase na vše zlé pozapoměli jak se dalo.Po nějaké době jsem se opět vdala,dcerka študovala 7 let zdravotnictví a syn pohostinství,vzala jsem si o 10 let mladšího partnera,ouha jak mne fascinovalo že si mne všiml chlap o dost mladší no po 8 letech manželství když z nás vymámil všechny úspory jsem se rozvedla -bohužel kvůli němu jsem neměla ani na svatbu dcerky-i to jsme zvládly,byly jsme stále děti a já rodina,během toho se moc osamostatnily jelikož maminka-já byla stále s něčím po špitále a pak jsem musela i nastoupit do práce abych je uživila na studiích jelikož mi vzali plný in.důchod po 10 letech a nechali jen částečný,pracovala jsem bohužel jen pár měsíců a opět marodila.Ale opět jsme to zvládli.Po nějaké době jsem se opět vdala ,dcerka byla vdaná měla svou rodinku a vnučku ,syn ten byl samostatný a nevyhledával mě jelikož mi zazlíval rozvod s jeho otcem a tak jsem se odstěhovala k budoucímu manželovi.Začala jsem pracovat ale opět po 3 měsících mé tělo rezignovaloa tak jsem opět marodila,na plný důchod jsem podle posudkové neměla nárok ale práce schopná také né ,jenže podle zákonů musela ukončit mou neschopenku a tak prý mám jít na prac.úřad kde jsem dodnes,stále chodím po lékařích a čekám kdo mi pomůže.Jenže opět mě navštívila má známá která mi vzala ve 22 letech to nejcenější co žena může mít/dělohu/, no tentokráté to byli prsa-rakovina na obzoru takže operace a po 3 měsících opět jelikož se tam objevilo to samé,naštěstí tu máme perfektního pana doktora který sice prsa vybral ale udělal to tak že jsem žena i s tím zbytkem.No při rakovinových nálezech jsem vždy přišla i o zuby takže bohužel náhrady.Teď přicházím o ruce na které prý není lék a páteř která byla ozářená též zlobí,co nadělám jsem ráda že žiju a mám hodného a trpělivého manžela kterému tyto nedostatky které mě užírají nevadí.Mě moc jelikož hormony si dělají co chtějí takže se kulatím ,cvičení ani diety nepomáhají,bříško po operaci které je přeřízlé a tím pádem kůže po stranách je už povolená a na obličeji též jelikož tam schází zuby jak mají být,o prsou ani nemluvě jelikož je každé jiné-jedno je vybrané více.Žiju ale…je to vše životní štěstí nebo smůla proč já???Jako žena mám z tohoto laicky řečeno depky a za své tělo se stydím i když vím že to nebylo mou vinou co se vše přihodilo.S pozdravem Hanka