Život s postiženým dítětem…

Dobrý den, jmenuji se Pavla a je mi 42 let. Vždycky, už jako malá holka jsem si přála mít hezká prsa ale příroda mi je prostě nenadělila. Řada byla asi dlouhá a já byla někde vzadu. Taky to trvalo, než mi narostla alespoň nějaká. Taky jsem si vždycky přála mít zdravé dítě ale ani v tom jsem neměla štěstí. Můj prvorozený syn (dnes už 20ti letý) je těžce zdravotně postižený-vozíčkář a za druhého(díky bohu zdravého) vděčím svému doktorovi, který mi další těhotenství po xxx potratech prostě nařídil a pomohl mi to zvládnout. Kdo si to nezkusil na vlastní kůži, nikdy nemůže pochopit co udělá narození postiženého dítěte s celou rodinou, co tu rodinu čeká, čeho všeho se musí všichni vzdát a co musí všichni členové podstoupit. Není snadné všechno zvládnout, musela jsem se naučit i odpočívat, když mě někdo vystřídal v péči o syna, a někdy utíkám z reality do snění, abych zapoměla… Mám ráda pohádky, protože vždycky dobře skončí,třeba tu o Popelce. A mít 3 kouzelné oříšky..? svá přání znám. Zdraví pro svého chlapce, zdraví pro všechny lidi a pro mě hezký dekolt? Není to malicherné?
No a pak přijde zase každodenní ráno, vyskočím z postele, s pomocí své máti (ještě že ji mám) zaopatřím oba syny, jednoho zavezu do denního stacionáře a druhého do školy, nakoupím, navařím a zase děti posbírám, procvičím si násobilku a časování sloves s mladším synem a tak to pokračuje… Asi se divíte kde je v tomto příběhu můj muž že? Ten sice od nás neutekl, jak to tatínci při zprávě o narození postiženého dítěte někdy dělají ale dnes už vím, že on tu nikdy nebyl a ani nebude \"pro nás\".
No a když zase přijde večer, všichni už spí, já zavřu oči a představím si co kdyby… A znovu a znovu se dál peru s osudem, protože obě své děti miluju stejně. Pro oba se snažím dělat to nejlepší. Jen si říkám, že bych na procházce s vozíkem mohla být sakra alespoň trochu hezká.. no ne?