Smysl života

Můj příběh
Začalo to už tím, že jsem se narodila. Mamince bylo 19 let, otec neznámý hrdina a babička se léčila na psychiatrii.To jsem měla fakt fajn vyhlídky.Ale kdybych vypisovala všechno do detailu, byli bychom tu ještě týden. Takže to zrychlím. Maminka se znovu zamilovala do ženatého muže, který bohužel lásku neopětoval a tak si prostě pustila plyn a na mě přítom nějak zapomněla…
Zůstala jsem na krku své 60 leté babičce, bylo s ní veselo, stále si povídala, dokonce ji vrátili po nějaké době svéprávnost, ale to už jsem svůj první rok v první třídě trávila v dětském domově. Tam jsem prožila celé své dětství až do 16 let, kdy jsem se bezhlavě zamilovala do svého manžela, byl to pro mě jediný muž na světě. Spolu jsme vytvořili několik dětí, nejdřív dvojčata, za další rok další chlapeček a za 3 roky další chlapeček. Stále jsem všechno zvládala i se svým zaměstnáním.Po 22 letech manželství jsme zjistili, že nám to nějak neklape, tedy mně ano, ale mému manželovi se mnou ne, takže se poohlížel po jiné zajímavější přítelkyni a mně se to prostě nelíbilo, spěte s mužem, o kterém nevíte kolik jich ten týden bylo před vámi. Když mi definitivně řekl, že o mě už nestojí tak jsem se z toho zhroutila, ale Bůh je tu s námi a tak mi poslal na pomoc kamaráda, který mě trpělivě vyslechl , mohla jsem se mu vybrečet na rameni, prostě jsem se zamilovala podruhé v životě. Bohužel byl ženatý a vzdálenost mezi námi byla 250 km, což by se zvládat dalo, ale s jeho ženou a jedním jeho dítětem ne.Jenže já se do něj úplně zbláznila ,dokonce jsme plánovali jaký domek by se nám líbil, vídali jsme se 2x týdně, byl mladší než já a ve všem úplně skvělý.Jen jsem podcenila, že se několikrát léčil na psychiatrii, pár pokusů o sebevraždu, jenže takhle to dál nešlo a já naivní si myslela, že my dva prostě patříme k sobě. Jednoho dne mi napsal: Je konec. Skončilo to. Nevěřila jsem ,nechápala jsem jak to, vždyť já ho miluji a on mi řekl, miluju tě jako svůj život. To lhal??? Byla jsem ve svých 37 letech naivní jak malá holka. Zhroutila jsem se, protože i poslední léta manželství byly trochu těžce stravitelná a také v zaměstnání to zavánělo mobi…smem. Dva kluci, kteří mi díky přírodnímu výběru zůstali už byli docela velcí, chtěla jsem odvézt do blázince, protože jsem pochopila, že tohle prostě už nezvládnu.Manželství v troskách, kluci v pubertě a nadějná láska , smysl mého budoucího života zmizela v nenávratnu… Prosila jsem bývalého manžela, aby mě prostě odvezl na psychiatrii, protože denně prospat 17 hodin pod prášky na spaní, to nemá budoucnost, on mi jednoduše řekl – a kdo se bude starat o psy když já budu pryč, v práci? Byl řidič MKD. Došlo mi, že o psy se vážně kdo starat nemá, takže jsem psychiatrii vzdala a začala sama bojovat, nějak v té době jsem přišla i k poranění páteře, takže jsem asi 6 týdnů ležela v posteli a vzdychala bolestí. Kluci žili svým pubertálním životem takže mě ani moc nepotřebovali a manžel se docela snažil. Bohužel má láska k němu vyhasla. Nějak jsem ztratila chuť do života, psychiatrička nezabírala a psycholožka mě děsně těma řečma co vedla, štvala. Pochopila jsem, že můj život je zbytečný a přemýšlela o tom jak se ho nejlépe zbavit, tenkrát mě držela myšlenka, že když bude nejhůř tak to prostě udělám, sehnala jsem si prášky na snížení tlaku, protože jsem probrala všechny různé možnosti a tahle mi přišla nejjednodušší a nejspolehlivější. Tak přišel ten den a my se s manželem rozešli, tentokrát na můj podnět, došlo mi, že dál to nemá smysl a jen jeden druhého trápíme, přestože on chtěl začít nový život, odešel i se starším synem a já zůstala s tím 16 letým puberťákem ve všech ohledech. Vzalo mě to a tak jsem se rozhodla, že to je ten den, vypila jsem asi tři čtvrtě litru vína a to mi stačilo. Dobrý kamarád mi udělal smyčku, tu jsem si pověsila nad schody, stoupla na židli a… prostě jsem to nedokázala, tím se zhroutila zachranujici myšlenka, mohu to kdykoliv udelat a tim se zbavim VSEHO. Poznání, že to neplati bylo zdrcující. Poslední roky jsem o sebe přestala úplně dbát, proč vlastně, vždyť nic už v životě nemá smysl. Jenže tahle poslední informace, že záchrana formou smrti je nemožná, protože to prostě nedokážu byla vůbec nejhorší, tak jsem začala přemýšlet. Budu prostě o ten život bojovat a něco se musí změnit, vždyť přece ještě něco hezkého musí být. Postavila jsem se před zrcadlo a řekla si , tenhle obličej, ten už nespravíš, tyhle povislý prsa – děs s tím už taky nic neuděláš, to popraskané břicho – to ti taky moc sebevědomí nepřidá. Ale prostě to musím zkusit. Život od dětství mě naučil bojovat.Našetřím si peníze, břicho a prsa si nechám spravit. Musím si někoho najít, takhle sama žit prostě nemohu to k ničemu nevede, jen život pro někoho a s někým má smysl, můj nejmladší syn se odstěhoval k přítelkyni, takže jdu do toho.
Začala jsem zase jezdit na kole, jíst, protože jsem zhubla na hranici ženy z koncentračního tábora.Dala jsem si inzerát. Začala jsem si vybírat co si oblékám, v rámci svých finančních možností, protože jsem byla už 3 roky nezaměstnaná. Šla jsem na první schůzku, děsně nervozní, má malá zkušenost s muži mi nějak nedodávala sebevědomí. Po hodině posezení u kávy jsem zjistila, že potřebuji hlavně inteligentního muže. Ten další byl inteligentní, ale ženatý a jen holý sex, to prostě pro mě není to pravé a ten třetí jako v pohádce, to byl on, sice o 13 let starší, ale sportovec rozvedený, rozuměli jsme si ve všem. První víkend strávený na kanoi byl úžasný, přestože, jsme všechno utopili a na noc nám zůstal jen mokrý spacák a staré dveře u ohně, na kterých jsme se poprve milovali. Konečně jsem byla po dlouhé době šťastná, měli jsme si o čem povídat, byl vtipný, pozorný, trávili jsme spolu spoustu času, výlety, prostě jsem věděla, že to je on.I sexuálně mě vzrušoval jako ještě nikdo.Já ho vzrušovala jen potmě, protože pohled na břicho není zrovna úchvatný a prsa jakbysmet. Prožila jsem s ním nádherný půlrok života. Začala jsem pracovat, i když operátorka na erotické lince není to pravé pro ženu rozenou ekonomku, ale peníze jsme potřebovali. Oba synové žili docela spokojeně, manžel stále hledal přítelkyni a já byla konečně po tolika letech šťastná. Nikdy jsem nepoužívala antikoncepci.Nesnáším antikoncepci a vždy to vycházelo až doteď. Otěhotněla jsem, myslela jsem, že bude mít radost, měl už dospělé ženaté syny, svůj dům. Neviděla jsem problém kromě svého věku. Ale problém to byl veliký.Řekl mi, že já nejsem ta pravá ať se na sebe podívám do zrcadla. Dotlačil mě k tomu, že jsem šla na potrat, argumenty jsem uznala, i když potrat byl pro mě něco co jsem nemohla nikdy překousnout něco jako zhroucení, morální selhání atd. Slíbil, že takhle si budeme uživat a bude to super život bez závazku. Po této události se něco změnilo, už na mě neměl tolik času, zdálo se mi, že se mi vyhýbá atd. Já se zdravotně z toho zásahu nemohla vzpamatovat, tedy moje tělo, dokonce hrozilo, že příjdu o dělohu, zhroutila jsem se i duševně, naštěstí moje kamarádka homeopatička mě z toho stavu nějak dostala. S přítelem jsme se občas stýkali, ale jak mi později došlo, šlo spíše jen o sex a co se nestalo, po 2 měsících jsem znovu otěhotněla úplně v nečekanou dobu, byl to pro mě šok, ale tentokrát jsem se rozhodla, že si dítě nechám, tahle další psychická katastrofa v podobě potratu by mě zabila. Neřekla jsem mu o tom, rozhodla jsem se, že se budeme stýkat do té doby než to na mě bude vidět,pak se s ním rozejdu chtěla jsem být morálně skvělá. Svěřila jsem se jen našemu společnému kamarádovi a ten asi za 14 dní když byl hodně pod vlivem alkoholu, pogratuloval k dítěti „našemu tátovi“, reakce byla neočekávaně rychlá, tlačil mě k potratu, vysvětlil mi, že dítě se mnou nechce chtít nikdy nebude a nestojí o ně. Ale já už se rozhodla navzdory svému věku i situaci, že dítě člověka, kterého miluju si nechám za každou cenu.Jen jsem tenkrát ještě nevěděla jaká to bude cena. Tak jsem zůstala sama jen s výhružnýma a nepřátelskýma smskama, těhotná ve svých 45 letech.Sama v domě s hypotékou a na zimu bez uhlí a toho kdo by topil.
Snad Bůh stál při mně. Najednou i když hrozně nešťastná, jsem měla smysl života, budeme s Alexem vlastně dva, nejsem na to sama. Těhotenství nebyla procházka růžovým sadem až do poslední chvíle jsem dojížděla 40 km do práce, bez následného nároku na mateřskou dovolenou. Ale říkala jsem si, že to prostě musím zvládnout. Vždycky všechno jsem zvládla, když se chce, všechno jde. 6.3.2010 jsem ve svých 46 letech jako nejstarší matka v porodnici porodila krásného zdravého syna Alexe , měla jsem hroznou radost a konečně smysl života i když bez tatínka. Doma byly první dny trochu náročné, sama s miminem po 20 letech a s pejsky ve velkém domě a ještě v zimě, ale díky kamarádům jsme to zvládli. Ani finance teď nejsou růžové.Rodičovský příspěvek a příspěvek na bydlení dělá zhruba 6 tis. měsíčně pro nás dva. Z toho platím hypotéku na dům 1100 a 2970 Kč na elektřinu, ale žijeme. Po tatovi mého syna nic chtít nemohu, je nezaměstnaný, peníze stejně navíc nemá. Rozhodla jsem se, že si dítě nechám sama, on nechtěl, myslím, že morálně je to správné, takže plastická operace břicha a prsou, po které toužím od roku 1985 kdy se mi narodily dvojčata nepřipadá, vzhledem k cenám, které sleduji i když na to stále nemám, v úvahu.Tak jsem se rozhodla bojovat tentokrát svým příběhem o vaši cenu. Třeba vyhraji a nakonec, když už se za své tělo nebudu muset před muži na světle stydět, třeba najdu pro sebe manžela a svého syna tátu, i když se říká, že krása na opravdovou lásku tak velký vliv nemá, já po svých zkušenostech musím říct, že každý muž nejdřív vidí exteriér a až pak když už se mu žena líbí ji poznává dále.
Ilona