Prsům pomůže podprsenka, na podbradek ale není žádná podbraděnka - aneb jak jsem se sice trápila kvůli prsům, až nakonec soutěžím o odstranění podbradku metodou facelift.

Vím, že můj příběh má jen malou šanci na vítězství, přesto – proč se o to nepokusit? Je mi sedmapadesát a donedávna jsem byla fakt celkem pohledná ženská. Měla jsem sice od mládí jeden velký handicap – malá a ještě k tomu silně asymetrická prsa - ale za celý život jsem naštěstí nenarazila na kluka, či později muže, kterému by to nějak vadilo. Takže jsem se tím trápila vlastně jen sama pro sebe. Dokonce jsem se asi ve třiceti letech odhodlala k objednání na plastickou operaci, ale v den nástupu jsem ztratila odvahu a vše „odpískala“. Medicína nebyla tenkrát tak daleko, jako dnes, a rizika spojená s operací byla mnohem a mnohem větší. No a když jsem se smířila s osudem, byla jsem si jistá, že mě žádná jiná plastická operace už nikdy nebude zajímat. Vždycky jsem v obličeji, ale i postavou vypadala na mnohem mladší. Byla jsem štíhlá a bez vrásek, o pleť jsem si pečovala od mládí, takže jsem neměla problémy. A ono to stejně přišlo… Po přechodu jsem hodně přibrala na váze. Z původních 52 kg jsem se během zhruba pěti let dostala na nynějších téměř 80 kg. Nepřejídám se, nejím sladké, ale hormony a také zřejmě hodně i psychika udělaly své:
Pět let po ztroskotání prvního manželství jsem v padesáti letech našla báječný vztah a odešla jsem za tímto partnerem do Ameriky na Floridu, kde pracoval. Děti už stály na vlastních nohou, a tak jsem mohla opustit svoji kariéru s dobrými příjmy. Rozhodně jsem ale nelitovala. Ten rok byl nejkrásnější dovolenou mého života. Návrat však byl tvrdým dopadem do reality. O ženu v mém věku žádný zaměstnavatel nestál. Nota bene když jsem většinou vědomostmi a zejména zkušenostmi vysoce převyšovala ty mladé nadějné manažery, kteří se mnou vedli přijímací pohovory. Ještě stále jsem ale nebyla na dně s chutí něco dělat. Manžel měl nejen úspory, ale i slušný výdělek, takže houby zle. Jenže pak přišla rána osudu. Ve Španělsku nás okradli nejen o vše cenné v autě, vedle kterého jsme v tu chvíli stáli a nic nezaznamenali, ale hlavně o platební karty a telefony, takže než jsme to zjistili a dostali se k možnosti vše zablokovat, dokázali zloději vybrat kartu americké banky do minusu a českou velmi podstatně. Krátce po návratu pak přišel manžel o práci a oba jsme postupně propadali beznaději.
U mně se to kupodivu projevovalo právě tím tloustnutím, nejvíce bohužel v obličejové části podbradku. Byla jsem celý život maximálně společenský člověk se spoustou přátel, nevynechala jsem jedinou příležitost se scházet třeba s bývalými spolužáky, navštěvovala jsem divadla, koncerty, plesy… A teď?
Vyhýbám se jakýmkoliv příležitostem, kde bych potkala staré známé. Přesto, že se udržuji co to jde, tak kdo mě delší dobu neviděl, většinou mě v první chvíli ani nepozná. Jsem ze své změny fakt zoufalá. Když se náhodou omylem připletu třeba při focení vnučky před objektiv, dělá se mi z výsledné fotografie špatně. Co je to za ženskou? To přeci nemohu být já. POMOOOC!!! Slyšíte mě pane doktore? Zachraňte prosím jednu zoufalkyni, která se ještě nechce vzdát a úplně podlehnout pocitu méněcennosti, jenže nemá tolik peněz, aby si mohla dovolit zaplatit to, co potřebuje vylepšit na svém obličeji??? Děkuji Vám.
Jarka