Prsa po tatínkovi aneb „nikdy neříkej nikdy“

Je mi 37 a o ženách, které mají nízké sebevědomí kvůli chování partnera a vadě na kráse, jsem si myslela svoje. Člověk se musí dostat do stejné situace, aby zcela pochopil, jak se ti ostatní cítí.
Ano, chápete správně. Také jsem se zařadila mezi ty podváděné, zhrzené a zdeptané, které opustil životní partner, kvůli té \"báječné ženě\", krev a mlíko, jež nemá s ničím problém a je neustále happy. Ano jsem ta, která díky nervovému vypětí zhubla nejméně o dvě velikosti a která se ptá proč. Proč když máme dvě zdravé děti, proč když jsme dokázali překonat těžká období a vybudovat zázemí z ničeho. Proč ? Protože nemám nárok taky mít nějaké chyby ?
A při pohledu do zrcadla sebekriticky musím přiznat, že moje už tak štíhlá postava je slušným adeptem na „reklamu na bulimii“. Přesněji řečeno, krásné krajkové podprsenky této velikosti se ještě (nebo už ?) nevyrábějí. Vždycky jsem měla malá prsa pánské velikosti, ale teď je sebevědomí někde na bodu mrazu a deprese mi snižuje váhu čím dál víc. A já, která si vždycky říkala, že cizí předměty do mého těla patřit nebudou, začala uvažovat a snít o krásném dekoltu oskarových hvězd.
Takže: Díky tati, tvá genetická informace štíhlosti je fajn, ale v tomhle jsi se měl inspirovat jinde.
Snad se mi aspoň tohle přání splní, trochu mi vrátí sebevědomí a zažene depresi, tak, aby se mi váha srovnala zpět a já vykročila s nadějí do nového života a nedívala se s odporem na sebe do zrcadla.