Prsa po tatínkovi

Je mi 37 let a od útlého mládí mě trápí stejný problém. Chtěla bych plnější poprsí. V pubertě jsem jako spousta jiných slečen doufala, že mi příroda nějaká prsa nadělí. Hodnotila jsem velikost dekoltu svých tetiček a babiček a tajně vymýšlela, po které z nich by mi geny přinesly trochu víc do výstřihu. Nestalo se tak, takže jsem stále poslouchala a občas ještě slyším narážky typu: \"Proč nenosíš prsa?\", nebo: \"Ty máš prsa po tatínkovi!\" Obrnila jsem se a snažím se vždy něco vtipného odpovědět, ale uvnitř se trápím. Občas se snažím sama sobě namluvit, že už jsem se svou postavou smířená, vždyť přece jsou na tom některé maminky i hůř. Ve skutečnosti ale stále koketuji s myšlenkou, že se něco stane a já budu moci postoupit nějaký ten zákrok, který by mi pomohl dodat trochu sebevědomí. Špatný pocit mám hlavně při převlékání v šatně fitnesscentra nebo bazénu, kde je spousta cizích žen. Občas se stydím i před svým vlastním manželem.
Když se zamyslím, tak moje prsa už svůj úkol splnila. Mám krásné 3 zdravé děti, které jsem všechny odkojila. Je to dobrý pocit, ale bohužel to k lepšímu dekoltu nepomohlo, ba naopak. Možná bych si také pro to zasloužila mít trochu ženštější tvary.Prsa jsou přece symbolem ženství.
Není to jen momentální rozmar, ale dlouhodobé přání. A přání se mají někdy také plnit.Proto když jsem se dověděla o této soutěži, rozhodla jsem se své štěstí zkusit. Tím, že jsem se snažila maličko nastínit svůj příběh, jdu tomu štěstí jen kousek naproti. Třeba se konečně unaví a… !