Protože nic jiného si nepřeji víc než být tou normální

„Jsi tlustá? Musíš zhubnout! Jsi hubená? Není Tě za co chytit! Jsi škaredá? Máš smůlu, nejsi dost reprezentativní! Co ta celulitida… A co takhle, když jsi přece jen trochu pěkná? Musíš být automaticky tamta hloupá… Moje myšlenky utíkají ze strany na stranu a mohla bych pokračovat do nekonečna… Tak se tedy ptám, která je to ta normální žena, ta, co nemá problém s dnešní společností? Krása s dneškem představuje jistý rozkaz, a že nároky na ženu v dnešní společnosti jsou stále vyšší a vyšší nemusím tedy zmiňovat. Leckdy je velmi těžké je plnit, avšak stokrát těžší a krutější je čelit výsměchu druhých, pokud to z nějakého důvodu nejde… Kdosi nastolil ideál krásy, hubenou, dlouhonohou ženu s žádnými boky, velkými prsy a bez kil navíc. Takový ale není život. Jaké jsou následky takového ideálu!? Ženy, které jej nesplňují, se trápí, jsou nešťastné a vidí problémy tam, kde třeba ostatní žádné nevidí…Kam zmizela originalita ženské krásy? A co se stalo s obdivem k charismatu osobnosti? Zbyla nám tu jen dokonalost… a oči pro pláč, že nevypadáme tak jako „ony“, a tudíž nejsme přitažlivé. Copak je opravdu krása v životě ženy to nejdůležitější? Přece víc než krása by se měla cenit UPŘÍMNOST, INTELIGENCE a LASKAVOST. Samozřejmě, každá žena se chce svému okolí líbit. Ale i zde si myslím platí pravidlo, všeho s rozumem a nic se nemá přehánět. Stačí se podívat do fotogalerie s augmentací, opovažuji si hádat, že sotva čtvrtina opravdu operaci z nějakého důvodu potřebuje. Plastická chirurgie by tu ale neměla být pro ty, které se chtějí stát dokonalými, mají peníze… ale měla by tu být zejména pro ty, které to opravdu potřebují, které vyléčí, kterým zhojí rány na duši způsobené mnohdy právě těmi, kteří vidí na prvním místě již zmíněnou dokonalost. Není lepší věřit, že žádný ideál krásy neexistuje? Věřím, že v každé ženě je uložena krása, ta pravá krása, jen ji musí chtít v sobě objevit, nejlépe sama a pokud to opravdu nelze, tak jste tu Vy, prostředník, který spoustě žen (s obrovskou dávkou štěstíčka i mě) může být nápomocen tuto ztracenou krásu nalézt! Já sama neusiluji o dokonalou krásu, vždyť ta se s časem rozplyne, ale usiluji o duševní pohodu. Jen bych si moc přála být tou normální, vždyť nechci být vyčnívající z davu pro svou „dokonalost“, ale mým snem je opak, nebýt vyčnívající z davu, právě pro něco nenormálního a POUZE být tou „normální“, obyčejnou ŽENOU, na kterou se ostatní nedívají jako na jinou, horší, méněcennou, takovou, která postrádá prvotní znak ženství… Snažím se, ale už to dál nejde… Tím, co píšu, překonávám sama sebe, jak moc se za to stydím. Přikládám foto, ze kterého je můj problém zřejmý. Předpokládám, že část z něj je i v hlavě, ale prvním a hlavním krokem, jak ho odstranit, je podstoupení operace. Do konce soutěže zbývají právě 2dny a já to zkouším, protože moc chci být tou „normální“. Nikola