Postavím se problému čelem a napíšu svůj příběh…

Dobrý den,
Jmenuji se Jana a jsem studentka prvního ročníku VŠ.
Je pro mě těžké napsat jak se cítím a mnoho lidí si asi řekne, že můj problén není tak velký – každou ženu přeci něco trápí, ale pokud se to silně projevuje na psychice a sebevědomí myslím si, že je plastická operace na správném místě. Chci si své mládí užít jako sebevědomá mladá žena a ne jako žena, která se stydí vysvléci do spodního prádla, natož do plavek nebo vzít si uplejší tričko nebo tričko s menším výstřihem. Mým problémem je asymetrie prsou.
Ale všechno od začátku. Do 15 let jsem neměla žádné poprsí. Vždy mě to trápilo a cítila jsem se méně cenná, ale po nástupu na střední školu se vše změnilo. Prsa mi narostla k mé postavě docela velká. To by nebyl žádný problém, kdyby se prsa nevyvíjela velice nesouměrně a já začala ztrácet sebevědomí a tím se stala i celkem psychicky labilní. Styděla jsem se kdekoliv převlékat a při sportu, který závodně hraji (často si říkám, jestli můj problém nevznikl právě z něj) je to velice nepříjemné. Hraji stolní tenis. Mnoho poskakování a prudkých pohybů pravou rukou…k takovému sportu potřebujete vhodnou podprsenku. Ale sehnat podprsenku velikosti 75E je téměř nadlidský úkol natož takovou, která by byla dobrá na sport. A nejhorší je, že když se taková velikost najde je nevyztužená takže to můj problém nijak neřeší a pokud je vyztužená sedí jen na mé větší pravé prso a mé menší prso, které se vejde s přehledem do velikost C tam poněkud „plave“ a jelikož je velikost 75E velká většinou se ani vycpávka do košíčku nedává, protože se počítá s tím, že dámy s takovou velikostí ji již nepotřebují. Časem si i mí spoluhráči a okolí začalo všímat, že mou pravou ruku (strana kde je mé větší prso) mám podivně skrčenou, tak aby překryla mé větší prso například, když jdu pro míček a prý to vypadá velice komicky. Já si toho nikdy nevšimla, jelikož jsem to dělala podvědomě. A když jsem si to uvědomila začala jsem se stydět o to víc.
Rodiče mi pořád říkají „Neřeš to, až budeš velká na operaci si zajdeš, víš, že teď nemáme peníze.“ Já je chápu, ale nechci celé mládí strávit takhle. Chci si věřit, jet s přítelem k moři a nestydět se vysvléci do plavek, né si po každém odehraném míčku zpravovat podprsenku, protože mi velké prso vždy „vyskočí“ nestydět se po zápase osprchovat ve společných sprchách a nemít pocit, že mě každý všude sleduje, protože mám dneska určitě špatní tričko a jde to vidět. Také bych chtěla jít do obchodu se spodním prádlem a vybrat si prádlo pro dívku mé věkové kategorie. To mě asi začalo přivádět na myšlenku plastické operace.
Byla jsem i na konzultaci u plastického chirurga. Řekl, že by mi do menšího prsa dal silikón a větší nechal, tak což si nějak nedovedu představit. Prý by to časem slehlo. Ale pak přišla maturita a na operaci ani uvažování o ní nebyl čas. Otec šel na invalidní důvod a finanční prostředky se snížily tak, že je jich sotva dost na vysokou školu.
Nějaký čas jsem chodila i k psycholožce, které se mi snažila s mým sebevědomím pomoci což se ji nějak úspěšně nedařilo. Jejím názorem bylo, že by plastická operace vyřešila mé problémy a klidně by mi k ní napsala doporučení, protože si myslí, že by mi to opravdu pomohla, ale k čemu mi takové potvrzení je když na operaci nemáte peníze.
Pro lidi kolem mě je to těžké pochopit – vždyť jsem podle nich šikovná holka. Ale mou psychiku jim nevysvětlím a nehodlám se jim svěřovat s mým mindrákem. Párkrát jsem to udělala a ošklivě se to vymstilo díky mým závistivým kamarádkám, které to nezapomněli před nějakými chlapci jen tak „mimochodem“ utrousit. Popsat co se ve mně odehrává je těžké. Na povrch jsem silná, ale kdykoliv se naťukne toto téma má jistota je ta tam - je to někde hluboko v mé hlavě kde mám zakódované, že nikdy nebudu hezká a nikdy si mě nikdo nevšimne proto, že bych se mu líbila, ale proto, že si určitě všiml mého „mindráku“.
To je celý můj příběh a jsem ráda, že jsem ho dokázala sepsat..ulevilo se mi a posunula jsem tím snad o krok vpřed.