Poslední číslo nosu…

Chtěla bych Vám vyprávět svůj příběh…

Když jsem byla ještě hodně malá holčička, prožívala a jsem celkem šťastné období. Zlom nastal až v 6.-7. třídě, kdy mi začal vadit můj dlouhý a široký nos (přišla puberta a jako každá holka jsem se chtěla líbit). Celé hodiny jsem trávila před zrcadlem a pozorovala tu \"věc\" ze všech světových stran. Popravdě řečeno, nebylo po kom zdědit malý nosík, takže rodiče mě na danou skutečnost připravovali. Mamka mi kupříkladu vyprávěla, že když byla ona malá, dávala si každý večer na nos kolíček v domnění, že se trošku zkrátí. A táta?..ten si ze mě pořád utahoval, že mám poslední číslo nosu, pak už jsou jen ropovody.

Vrátím se k oné 6.-7.třídě, kdy jsem hrozně řešila to, že ani žádnému klukovi dát pusu nemůžu, protože bych se musela moc naklánět, abych mu nevypíchla oko..teď už vím, že to jde:) Spolužáci se mi kvůli nosu ani moc nesmáli, to spíš, kvůli prsům velikosti nula mínus..ale to mi ani tak nevadilo. Když si holka obleče šikovnou podprsenku, je na půl po problému..ale nos?To se mám snad přestěhovat do Arábie??? S kluky jsem randit začala, ale raději jsem si vybírala ty, kteří měli obdobně velký nos, abych si nepřipadala tak špatně.

Přišla střední škola a na mě padla depka…připadala jsem si celkově hrozně ošklivá. Nic mě nebavilo, nikam jsem nechodila, jen do školy a ze školy…a tam jsem skoro propadala. Uklidňovala jsem se jídlem a nabrala asi 10kg, takže to bylo ještě horší. Mamka ze mě byla nešťastná, tak mě poslala k psycholožce, ke které jsem docházela asi půl roku. Na posledním sezení mě doporučila k psychiatrovi, protože si se mnou už nevěděla rady. Naštěstí jsem potkala jednoho fajn kluka, který mě ze špatných nálad na půl dostal…jenže jen na půl.

Bylo mi 18 a rozhodla jsem se navštívit plastického chirurga. Jak jsem otevřela dveře do ordinace, rozbrečela jsem se…byl domluven termín operace a já už se moc těšila. Přišel ale problém –přítel mi oznámil, že se mnou rozejde, pokud tam půjdu. Roky plynou, s nosem jsem se už trošku naučila žít… ale nemám ho ráda, vlastně ho nenávidím. Před zrcadlem pořád trávím hodiny a zkouším, jak bych asi vypadala s menším nosíkem…

Nyní chodím s přítelem, který chce, abych byla spokojená a operaci by akceptoval. Já vím, že řeším malichernosti, vím, že v Africe děti umírají a já mám v hlavě \"nepodstatné\" věci…jenže, nežiji v Africe, v naší společnosti je velký tlak na krásu žen a mě ten můj raťafák trápí už moc dlouho…