Pneumatika aneb mládí má být krásné a zdravé

Byla jsem děvčátko jako lusk – štíhlounká, skoro průsvitná a každý se těšil, jaká to ze mě vyroste krásná slečna. Samozřejmě okolo mě byl kladen důraz na štíhlost a já se už jako malý špunt prstíčky objímala v pase, jestli jsem opravdu hubená. Docela jsem si nadržovala a nevšímala si, že ačkoliv se mi vepředu prsty dotýkají, palce jsou od sebe dál a dál. I kdyby, bylo mi devět a rostla jsem. Jednoho dne si mě prohlížela mámina kolegyně a prohlásila, že se spravuju. Nevěděla jsem, co tím myslí, že bych byla rozbitá a dávala se dohromady, se mi nezdálo. Ale proč se zabývat něčím, co jsem úplně nechápala. V nemoderním oblečení, zděděném po o deset let starší sestře se i ten faldíček, kterým to začalo, ztratil. Mamka nechápavě vrtěla hlavou, jak je možné, že se děcko, které neustále lítá někde venku, jezdí na kole a vůbec páchá skopičiny jako by bylo chlapcem a ne děvčetem, může zakulacovat. Zapomínala při tom ale na jednu důležitou věc… na genetiku. Pak přišel druhý stupeň na škole, a šikana. Kvůli mému sluchovému postižení, brýlím a navrch kvůli postavě. Opravdu, začala jsem vypadat jako malý mischelinek…
Však mi tak říkali, i metráček byl ve slovníku a další, ne tak roztomilá slova. Nepřišlo mi to tak zlé, neboť se kdoví proč tuk ukládal hlavně do nevzhledné pneumatiky kolem břicha a všichni říkali, že to je pubertou a až to bude za mnou, vyrostu z toho. A já čekala, a čekala. Když se nic nedělo, rozhodla jsem se jednat. V deváté třídě jsem umluvila dětskou lékařku, aby mi napsala lázně. Pár spolužaček pobyt absolvovalo a dopadlo to skvěle. Bohužel – skončilo to fiaskem a zklamáním. Některé děti za ty necelé tři měsíce shodily i skoro dvacet kilogramů, já se však vrátila hubenější jen o devět. Lázeňská lékařka tehdy jako první pronesla, že tady asi něco nehraje. Jedla jsem vždy normálně, poměrně aktivně se hýbala, i když mne trochu omezovalo námahové astma.
Když mi bylo patnáct, mamka zemřela a já se stěhovala k sestře. V té době jsem měla kluka, o kterém jsem si myslela, že je to nejlepší, co mne mohlo potkat. Bodejť – celou dobu se nesnažil o nic jiného, než ve mně tenhle pocit vzbudit. Pořád do mě montoval, jak mi jednou zaplatí liposukci a jak pak budu krásná. Vlastně jsem si nakonec myslela, že bez něj jsem nic, a dokud on něco neřekne a neudělá, tak tím ničím zůstanu. Šlo to s ním tak dlouho, a když mi ruply nervy, došlo i na hádku, za kterou jsem samozřejmě mohla já. Končila obvykle větou „Podívej se na sebe do zrcadla a buď ráda že mě máš“ já byla hloupá a byla ráda, že mám někoho, kdo si o mě alespoň opře kolo. Ano kolo, na to jsem vsadila a začala jezdit. Z vesnice, kde jsem bydlela do města do školy, na dlouhé výlety polabím a kila se stále nehýbala. Když jsem se dozvěděla, že můj milý o své lásce přesvědčuje i jiné holčičky, rozhodla jsem se, že aťsi tlustá, skončím sama s kočkou a kanárkem, ale s ním už nebudu. Zadělala jsem si tím sice na několik vyděračských telefonátů a sms s výhružkami sebevraždou ale ustála jsem to.
V té době vytanulo na povrch, že mým tatínkem je nejspíš někdo jiný, než ten pán, který na mě posílal alimenty. A pokud to tak opravdu bylo, bylo by nad slunce jasnější, kde se mé zakulacení vzalo. Znala jsem ho jako rodinného přítele, který mě rozmazloval, co to šlo. I svůj první počítač jsem měla od něj. Byl docela vysoký a hlavně pořádný kus chlapa. Jako já. Šlo by se s tím smířit, ale já nechtěla a nechci. Každá dívka či žena chce být krásná.
Nakonec jsem se přesvědčila, že můj ex neměl pravdu. Seznámila jsem se se svým mužem a dodnes se divím, s jakým klidem mě bere takovou, jaká jsem. Ale stejně. I on je jen muž a rád se podívá na hezkou dívku, jakou bych byla, kdyby mi chybělo těch pár kil, která nejsem schopná shodit, i když se v současné době věnuji trampingu, historickému šermu a spoustě dalších pohybových aktivit. A já? Chtěla bych jednou konečně zažít pocit, kdy se podívám do zrcadla a řeknu si „Neumaierka, ty seš ale krásná ženská.“
Korunu tomu nasadil můj ortoped, když mi řekl, že jestli konečně neshodím to, co mám na břiše, a na zadku, může se stát, že ve třiceti nebudu chodit. Najednou tu nebyly důvody estetické ale zdravotní. Ještě mám šest let času ale když se nic nezměnilo doteď, nebude tak asi ani dál. Sem tam si člověk řekne, že to je jen obvyklé lékařské doporučení, ale když mi v mé zlomené páteři zakřupe, píchne a já nemohu pár minut hýbat nohou, říkám si, že už se musí něco dít. Než bych na podobnou operaci našetřila, mohlo by být pozdě a tak to zkusím zde, vždyť přece risk je zisk, nebo ne?