Plastika jako cesta k sebevědomí

Narodila jsem se jako malé roztomilé děvčátko, které se již ihned po porodu nevešlo do tendenčních froté dupaček, které moje maminka s vysokým úsilím jela kupovat až do Západního Německa. Jak jsem rostla a měla malé chodítko, postupem času se mi začaly tvarovat mé krátké buclaté nožičky do písmene „O“. Vlásky mi do tří let zatím nenarostly a můj obličej začala zároveň zdobit periorální dermatitida. I když tento začátek nevyznívá příliš libě, k fotkám z mého dětství se všichni rádi vracíme zejména v období chmurných zimních měsíců. Jelikož jsem měla krásné rodiče a především nádhernou maminku, celá rodina předpokládala, že v rámci mých kladných genetických dispozic se brzy proměním v atraktivní něžnou dívku s tvářičkou jako obrázek . Proměna v průběhu mých „náctých“ let samozřejmě proběhla, ovšem dle genetických dispozic mého tatínka a osud mi nakonec daroval do vínku uši jako malému větroplachovi. Naše vynalézavá maminka z dané situace strategicky vybruslila a na hlavě mi při nástupu do základní školy vytvořila účes à la bob. Během povinné školní docházky tento typ účesu nosila spousta mých spolužaček. Pokud tedy mámě při zkracování mého bobu neujela ruka, zapadala jsem téměř skvěle do školního kolektivu. Na gymnáziu už ovšem bob jaksi nebyl „in“, spolužačky oplývající kromě jiných předností také bujnou hřívou si v létě přehazovaly vlasy ze strany na stranu a na ukazováček pravé ruky si naplétaly ten nejdelší pramen . Já jsem měla nejdelší pramen těsně pod boltcem ucha, takže jsem nahrazovala tento grif vydatně hutnou žvýkačkou. Nemusím snad rozvádět, jaký to mělo efekt.
Našla jsem si prvního přítele a začali jsme spolu dělat spoustu společných věcí, kdy moje vlasy už nemohly stále zakrývat moje malé jizvy na duši. Když jsme společně jeli na kolech z kopce, musela jsem jet za každou cenu první, a nebylo to vždy snadné, jelikož on by pak stál pod kopcem a díval se na mě jak jedu za ním, mně by vlály vlasy a pod nimi by svítily dvě uši jako dva výstražné signály křičící: Pozor, pozor, při zvýšení rychlosti jízdy hrozí náhlé vzlétnutí do plenéru.“ Kdo tento pocit nezná, neumí si ani představit. Čas šel dál a, i když jsem podle mých rodičů byla vždycky nejkrásnější na světě, nedařilo se mi této pseudo-pravdě už uvěřit. Moje sebevědomí se začalo podobat ošklivě zlomené noze v krčku, která se stále nemůže zahojit a vždycky, když si myslíte, že už můžete jít klidně dál a s hlavou nahoru, tak zase šlápnete špatně. Proto jsem se rozhodla, že takhle žít už nebudu. Chci už vždycky chodit jen s hlavou nahoru a ráno chci chodit pozdě do práce kvůli tomu, jak budu dlouho stát před zrcadlem a česat si ten nejvyčesanější drdol na světě. Ani nevíte, jak bych byla ráda, kdybych soutěž o životní příběh vyhrála a vy byste mi v tomto mém odhodlání mohli pomoci.