Kdysi jsem četla citát od jednoho francouzského prozaika, stálo v něm: „ Krásné ženy ponechejme mužům bez fantazie“. Zdál se mi tehdy velice úsměvný…

Dnes, po pár letech, se musím zamyslet nad tím, zda jsem i já, krásná pro svého muže. Kdyby teď četl mé řádky, usmál by se a podivil, proč si nejsem sama sebou jistá. I když každý říká, že vnitřní krása je to nejdůležitější, pro mě je důležité cítit se krásná, a to nejen kvůli svému muži, dětem, ale hlavně také kvůli sobě. Vždy jsem o sebe ráda pečovala, ve všech směrech, také vášnivě sportovala, protože sport je pro mě další hnací silou do života…

Pravda je taková, že po dvou dětech, vzalo mé tělo trošku za své. Ostatně to by potvrdila každá z dalších maminek. Při prvním miminku jsem přibrala neuvěřitelných 25 kg ( píšu neuvěřitelných, protože moje obvyklá váha při 156 cm, je 49 kg ), porod byl císařem, protože cvalda vážil 4200 g ;o)

Při druhém miminku jsem přibrala už „jen“ 18 kg. Malá byla nakonec porozena císařem, opět pro svou velkou váhu. Sárinku jsem stejně jako Mirečka kojila téměř celý rok a po celou dobu poctivě cvičila a snažila se na sobě opět zapracovat. Všechna kila jsem zhubla a začala se cítit skvěle, ale o to víc také pozorovat. V tomto případě asi naštěstí. Při jenom z břišních cvičení jsem si totiž nahmatala velikou proláklinu mezi břišními svaly.

Náhodou jsem se o tom jednou zmínila na gynekologické prohlídce a pak už to šlo všechno neuvěřitelně rychle. Konzultace na chirurgii a ortel pupečníková kýla a diastáza. Operaci jsem měla před pěti měsíci, z legrace jsem tehdy řekla panu docentovi, jestli by to nemohl vzít „při jednom“ a vrátit mi prsa do původní polohy.

Prsa, respektive hlavně jejich tvar mě totiž trápí delší dobu. Po vysněném zhubnutí a dvojnásobném kojení jsem si najednou všimla, že už nejsou, to co bývala. Pravda je, že jsem neměla nikdy moc pevná prsa, ale byly větší a já na ně byla náležitě pyšná. Teď už se stydím i před svým manželem a podprsenku neodkládám ani při spaní…