Nos me trápil vždycky,ale po tom, co mi ho prerazil někdo blizky je to jeste horší…

Už když sem přišla dopuberty začala jsem se trápit tím, že mám větší nos. To, že me doma za nos chytali a říkali mi bambulko,mě rozhodně nepodpořilo.Ale časem sem se s tím tak nějak smířila, i kdyz sem se v zásadě na fotky tocila tak aby muj nos byl videt co nejméně, nebo vypadal menší.
Minulý rok,ale přišlo něco horšího. Můj bývalý přítel a ja sme se často hádali,stala jsem se hadrem,který se nechal ždímat a myslím, že v mém věku velmi brzy. Je to pribeh,ktery zna jen moje psycholozka,nejlepsí pritelkyne a nynější přítel..tedy ani vlastní rodina,které musím lhát, protože se stydím za to co jsem si nechala líbít. Stalsem se terčem jeho paranoidního přemýšlení a bohužel i fyzického vybití.Když jsem chtěla vše skončit příšla osudná rána do nosu. Posunuty a pokřivený nos,který naštěstí mel zlomenou jen nějakou malou kůstku mi narovnali v nemocnici na Bulovce,ale když se zahojil zjistila jsem že je jiný než dřív. Mám teď hrbolek,který je posunuty lehce do prava..něktěří známý si toho ani nvšimnou,ale me to trápí každý den ,kdy se dívám do zrdcadla a připomíná mi to nejbolavější období jaké sem zažila.
Splnil by se mi sen, kdyby můj nos konečně, díky plastice, vypadal normalně a ja se nestyděla se smát do fotek..