Nos, ktery vidim vsude kam se podivam NAHORU, DOLŮ, DOLEVA i DOPRAVA

Můj příběh začína na základní škole. Byla jsem jedna z populárních holčiček ve třídě. Ta, která vždy přišla s nějakou špatností na jednoho ze spolužáků. Vtípkovala jsem na účet oblečení, které nosili ještě po svých maminkách, vždy když mi něco vadilo, tak jsem se ozvala a když přislo do tuhého tak jsem se sem tam i poprala. No, akorát se mi to jednou vymstilo. Jedna z mých spolužaček přišla se svým pytlíčkem s bačkorama, roztočila se a plnou silou mě praštila do obličeje a zlomila mi nos. Sice dostala trojku z chování, ale mě tím celkem zkomplikovala život.
Tak do 14 jsem nijak svému nosu nevěnovala pozornost, ale pak to začalo na nové škole na Floridě kde jsem se poznala se svou, nyní už bývalou nejlepší kamarádkou, Lindou. Ta vypadala přesně jako panenka Barbie, což by bylo v pořádku, nikdy jsem ji nezáviděla. Ale jednou jsem o přestávce slyšela svého idola jak říká svému kamarádovi, že bych byla krásnější než Linda, kdybych neměla tak zvlaštně, velký nos. Linda se dala dohromady s mou pubertální láskou a víte jak dětské lásky jsou, na ty se nezapomíná. Po tom co mi ho spolužačka na základní škole zlomila mi jaksi obrostl nějakou tkání a vytvořil se mi na něm hrbol, který je viditelný jen z profilu. V rodině sice máme pár velkých nosů, ale to jsem nikdy neřešila, protože k mému tátovi se prostě hodí. Je 2m vysoký muž a ten jeho nosík mu přesně na obličej zapadá. No, nebudu nic nalhávat. V té velikosti mi to trošku připravili rodiče. Jak jsem již psala, taťulda ma nos obrovský, ale on sám je obrovský. Maminka, ta ma malý nosík, ale s takovou bambulkou na špičce. Takže já mám takovou trojkombinaci. Orlí nos s bambulkou a obrostlou tkání z dětské minulosti. Ach jo. Ty předpoklady mi opravdu hrají do karet.
Najednou jsem přemýšlela co s tím a začala to obsesivně řešit s každým co znám a táhne se to se mnou do teď. Tyto remarky o velkém nosu jsem slyšela už vícekrát během svého života a tak nějak se mi to zarylo do srdce a ikdyž mi každy vymlouvá, že to ke mě patří, tak já s tím nesouhlasím s nedokážu tím žít. Je to věc, která mě trápí od 15 let a to je mi teď 24let. Zarylo se to do srdce tak hluboko, že se každý den koukám do zdrcadla a přemýšlím kdy se konečně odhodlám a zajdu na konzultaci. Myslím si, že jsem se dočista zbláznila, retušuji téměř každé foto kde můj nos je z profilu vidět. Zepředu je krásně rovný a nejde vůbec poznat, že je z boku tak deformovaný. Je mi velice nekomfortní když na mne lidé zírají z profilu, snažím se takovýmto situacím předcházet tím, že si noc tak trošku svou rukou zastíním.
S muži jsem nikdy neměla problém, vždy jsem dostala co jsem chtěla. Můj přítel vypadá jako Ashton Kutcher, ale od doby co jsme spolu jsem dostala(když se hádáme) přezdívku Pinocchio.Ono se mi to pořád potvrzuje, ano, mám velký nos a nikdy se s tím nesmířím. Je to to jediné na které nikdy nepřestanu myslet. A to není všechno!
Minulý měsíc jsem byla u očního lékaře na kontrole, protože mne začaly bolet oči a sem tam mi přišlo, že dokonce šilhám. Ano! Začala jsem mít problémy se zrakem, protože kam se jen otočím, kamkoli se podívám NAHORU, DOLŮ, DOLEVA I DOPRAVA a všude vidím svůj nos, ale nejen spičku, ale celý obrys. Toto mi potvrdil i onen oční lékař. Pokud mi nepomůžete, tak začnu šilhat nadobro. Ještě to vše dovršit, od mého incidentu se spolužačkou cítím, že se mi nikdy nos zcela nezahojil, protože stačí malinko na místo zlomeniny zatlačit a bolí to nehorázně. Celých 18let chodím s nezahojeným nosem, který mi zhoršil zrak. Nevím, jak vy, ale jsem z toho už unavená.
Mohla bych psát donekonečna a vypsat všechny trapné situace a komentáře některých lidí, ale to by Vás už nebavilo. Chtěla jsem napsat podstatu věci, kterou je, že tento problém je můj vlastní a není ani způsobem těmi druhými od kterým sem tam slyším komentáře typu“ ano, máš větší nos, ale stejně ti to sluší“. Každý mi operaci rozmlouvá, a ikdyž už jsem odhodlaná, že zůstanu takovou jaká jsem, tak se opět vracím k Photoshopu a sem tam nějakou fotku upravím dle svých představ. Je to můj osobní problém a rozhodla jsem se ho řešit. Né kvůli druhým, ale pro svůj dobrý pocit a ticho v duši.
Děkuji za Váš čas a budu se těšit na naši budoucí spolupráci a hlavně na své nové já. Doufám, že se to povede.
Vaše Veronika