No paní, co to děláte takhle na veřejnosti?

Vždycky jsem kupovala hezké spodní prádlo. Měla jsem dobrý pocit, když jsem se na sebe podívala a hlavní roli asi hrála věta mé babičky - mysli děvče na to, že se ti může něco stát, naloží tě do sanity, odvezou a co na příjmu uvidí?
Pak jsem prožila jednu břišní operaci, pak císař… druhý císař… A nyní je to tak, že jsem ráda, když prádlo drží. Je jedno, kam ho vytáhnu, je jedno z jakého je materálu, vždycky se sroluje. Ať mám kalhoty nebo sukni, vždy na těle najdu ruličku kalhotek, přesně v jizvě po císaři. Když nemám možnost ruličku narolovat na původní místo, stává se, že mi to tu jizvu dráždí a ona začne svědit.
A tak se občas zapomenu a drbu se, což v případě například riflí nemá účinek a o to víc usilovně se drbu. Kdo ví, kde se nachází jizva po císaři, jistě si umí představit, co mé drbání spíš připomíná.
A tak jsem jednou stála u výlohy a za mnou se ozvalo: \"No paní, co to tady na veřejnosti děláte?\"
Netušila jsem v tu chvíli o co jde, ale když jsem se podívala do té výlohy…
Od té doby se rozhlížím kolem sebe, protože nevím, komu co budu připomínat.