Nic není zadarmo

Vždy jsem milovala sport a díky němu jsem se svým tělem nikdy neměla problém. Dokonce se našly i partie na které jsem byla velice pyšná. Neplánované těhotenství mi změnilo život. Sportovala jsem zhruba do 6. měsíce těhotenství, ale pak už mi to velikost bříška nedovolila. Vytratily se endorfiny, připadala jsem si ošklivá, tlustá, nemotorná. Jako by mě někdo šoupnul do cizího těla. Na miminko jsem se samozřejmě moc těšila, ale stejně tak i na to, až po porodu obuju běžecké boty a dám si pořádně do těla. V šestinedělí mi bylo trochu úzko při pohledu do zrcadla, ale štěstí z miminka trable ohledně měho těla přebylo. Když konečně nastalo období, kdy jsem syna nechala s partnerem a přes obrovskou únavu začala trénovat dostavil se zlom. Makala jsem trvdě, běhala, tančila, jezdila na kole. Ne proto, abych dosáhla nějaké váhy, nebo vypadala jako svalovec, nýbž proto, abych sama se sebou byla spokojená. Bylo mi jasné, že nic nebude hned, a že chvilku potrvá než se mi kondička vrátí. Dokonce jsem si pořídila sportovní kočárek a se synem jsem každý den víc než hodinu běhala, zatímco on sladce spal. Dnes už je to přes rok, co sportuji, zdravě jím a snažím se pro sebe a své tělo udělat maximum. Svaly jsem posílila, myslím, že vypadám velmi dobře, až na má prsa. Čím víc se mé tělo podobá době před porodem, tím víc si uvědomuji, že má prsa už nikdy nebudou jako dřív. Můžu na sobě tvrdě dřít. Vím, že nic není zadarmo. Jsem houževnatý člověk. Ale moje ňadra jsou unavená, zničená, strhaná, bez života a mládí, kterého já jsem plná. Jako by ke mě nepatřila. Dokonce se mi po kojení vpáčily už tak maličkaté bradavky a číslo mých ňader je menší než před těhotenstvím. Jsem na mateřské a ještě ke všemu student VŠ. Nenastřádám dost peněz na operaci a zároveň přemýšlím jaké by to bylo krásné mít ke svému pevnému tělu krásné přirozené prsy. Takové, abych si mohla ve svůj svatební den vzít své vysněné šaty a ukázat partnerovi a hlavně sobě, že žena po dítěti rozhodně nemusí vypadat jako žena hrající za \"druhou ligu\".