Nesvlékám se

Dobrý den, i já bych se s vámi chtěla podělit o svůj příběh…
Kdy jsem poprvé zatoužila mít prsa,to vím docela přesně… Bylo to v době dospívání mého bratra, který hltal seriál Pobřežní hlídka a jistě se všichni dovtípíme kvůli komu… V našem společném pokojíčku visely plakáty oné prsaté krásky a já jen marně každý den u zrcadla hledala alespoň to, co mají kamarádky v mém věku a toužila být jako ony. Ne, nechtěla jsem být hned jako Pamela, mým snem jen bylo, se jen trochu přiblížit ženskosti. Ten sen mám dodnes… Tehdy jsem poprvé četla o plastice. Ve své naivitě jsem si do té doby myslela, že mi prsa vyrostou jen když začnu pít pivo. V mém případě hodně piva. Takže jsem se smiřovala s tím, že zůstanu na ocet. Vždyť který kluk by si vybral holku s plochým hrudníkem? Ve svých 20letech jsem si našla přeci jen přítele, který tvrdil, že mu malá prsa nevadí, ale já si říkala: \"A co žádná…?\" až došlo na první sex, kdy jsem nemohla nevidět v jeho očích zklamání a poté si vyslechla i trapnou poznámku: \"Promiň, já nevěděl kde ´je´mám po tý tmě hledat.. :(\". Nemusím říkat, že mé už tehdy malé sebevědomí bylo rázem na bodě mrazu a já opět zatoužila být třeba ošklivější, baculatější, ale hlavně s prsy!!! Ta věta mě pronásleduje, nedokážu se uvolnit a mám výčitky, že nemám co nabídnout. Nesvlékám se…
Svůj nedostatek dodnes doháním vycpávkami. Vím, že je muži nemají rádi, ale zkuste si chodit venku jen tak jak vás Pán Bůh stvořil, když máte místo hrudníku dálnici. Ženy si velice často stěžují, že když s nimi chlap hovoří, nedívá se do očí, ale do výstřihu. S tím opravdu nic nenaděláme, ale představte si, že jste jako já a nemáte ve svém výstřihu ani to malé a hezké, když z pod trička vykukují jen bradavky a oči opačného pohlaví koukají, hledají a nenachází… Takže podprsenka zvětšující objem alespoň 2x je zatím moje největší přítelkyně. Ta, která dodá sebevědomí a nemá nejapné poznámky typu: \"Holka ty si jak kdyby tě přejel parní válec, dám ti něco od sebe, chceš?\" TO VÍŠ, ŽE CHCI!!!!! Chce se mi vykřiknout, ale copak to jde? Mlčím…, doufám, že jednou, vy všichni, kteří jste mi můj mindrák takto nějak připomněli, pochopíte, že mi opravdu-opravdu nepomáháte. Že se v tu chvíli cítím fakt mizerně…

Děkuji všem, kteří dočetli až sem a přeji vám lepší život bez mindráků. Marča