Někdy se bojím na sebe pohlédnout do zrcadla

Jsem již dáma v letech a kdysi sem prodělala zánět lícního nervu aniž bych si toho všimla. Od té doby levý koutek úst je nižší než ten pravý a tak to maskuji šálou. Chtěla bych jít na facelit, ale nemám k tomu dost odvahy a přiznám se, že ani dost peněz a vůbec vlastně ani nevím kolik to stojí. Rozkryla jsem si tady vaši soutěž. Zaujal mě zde příběh buldog. Já měla též kdysi malého pejska buldočka a jak jsem se na něj pořád pitvořila tak jsme se sobě docela přizpůsobili /přesně jak to píše Karel Čapek v jedné povídce z první nebo druhé kapsy, teď už nevím z které - píše tam, jak šel navštívit jednu paní a ona mu otevřela držíce v náručí svého psíka a on se úplně lekl jak si jsou oba podobní/. Teď už mám malou jorkšírku, která je hubená, nemá žádné faldy a celý den běhá a loví a pak mi nosí ukázat co doma našla. Lítám s ní neustále někde městem, tahá mě do různých obchodů hlavně těch s masem /to jsou její galerie nejvyšší krásy/. A já jsem vedle ní zhubla. Vlastně ani nevím proč sem píšu když se zákroku bojím, ale píšu a teď to ukončím a pošlu vám to a je to. A proč vám to pošlu, on mi přeci jen ten pohled na vlastní tvář do zrcadla někdy vadí… Ach ta zrcadla, že dámy!