Můj velký nos

Já mu říkám rypáček. Můj bráška mu říká žampiónek. A jakými slovy ho pojmenovávají i cizí lidé raději už neslyším. Chtěla bych, abychom mu říkali nosánek. Chci svůj nos mít zase ráda bez nějakého „jenže“. Být opět tou malou princeznou před patnácti lety, kterou zdobil malý knoflíček než se rozhodl růst a růst. Chtěla bych mu dát tolik úcty kolik si zaslouží, protože v hlouby duše je to dobrý nos. Nos, který mě upozorní, když něco pálím, a každé jaro mi dá dopřát tu nekonečně okouzlující vůni šeříku. Mám s ním v plánu procestovat svět a dát mu přivonět ze všeho, co uvidíme. Na oplátku bych od něho chtěla, aby mě nelekal při pohledu do zrcadla. Aby lidi kolem nepřecházel úsměv, když se pořádně zasměji já. Už se za něj nechci dál stydět. Když to půjde dobře, budeme tady spolu třeba i dalších šedesát let. Pojďme si už tak nepříliš lehký život zjednodušit. Pojďme znovu najít ztracené sebevědomí. Nos jako málo co jiného nejde schovat pod tričko.