Můj prsní příběh…

Dobrý den,
ráda bych se podělila o svůj prsní příběh. Je mi 24 let a studuji 4.ročník vysoké školy. Díky všem nástrahám života studentky, které mi neumožní vydělat si dostatek financí na operaci, řešení svého problému stále oddaluji, ikdyž ve mě každou hodinou a dnem narůstá pocit strachu, že nikdy svého snu nedosáhnu.
Od doby, kdy má prsa začala růst uplynulo mnoho času, který maximálně využilo bohužel jen jedno z nich. Druhé se kdesi v dálce zapomnělo. Nikdo kromě mne a dívek se stejným problémem by nevěřil kolik a jak velkých psychických problémů může i tak malinké ňadro způsobit. Když jsem byla mladší, každé ráno jsem se přemlouvala a vnitřně si dodávala sílu abych tento problém překonala. Obléci si jakoukoliv podprsenku pro mne znamenalo další špetku hořkosti ze sebe samé. Když si vzpomenu kolik nocí i dnů jsem probrečela, jak jsem sama sebe nenáviděla a ikdyž je to už mnoho let, pořád se ještě nenávidím. Rozdíl asi dvou velikostních čísel se nesrovnal.Dávala jsem to za vinu hlavně tomu, že jsem pravák, že všechno dělám pravou rukou, tak proto je mé pravé prso o tolik větší. A tak, když jsem byla mladší, dokonce jsem se učila psát levou a posilovat levou rukou, abych se svého problému zbavila a když se to nedařilo, upínala se k představě, že po maturitě si vydělám dost peněz na operaci, která vše vyřeši. Ale marně. Teď mi to přijde až směšné, co všechno jsem byla ochotna udělat proto, abych mohla alespoň jeden den prožít opravdu s upřímným úsměvem na tváři a říci si, že teď je konečně ta chvíle, kdy si ji opravdu naplno užiju. Ikdyž se říká, že přírodě neporučíš, já stále doufám, že jednou ráno vstanu a bude pro mne potěšením obléknout svá prsa do prádla, které jim padne jako ulité nebo ještě lépe, neobléct si nic. Dnes nosím velikost 75D. Kdejaká slečna by se mohla jen pousmát..\"taková prsa kdybych já měla\", ale obléci si takovou podprsenku pro mne znamená alespoň 100x se rovnat před zrcadlem a se strachem sledovat jestli náhodou není nic poznat, že mám levé prso vycpané třemi vycpávkami a to druhé větší se mi i z tak velkého košíčku dere ven…Ikdyž jsem na to své větší prso pyšná,že alespoň to se nezaleklo nástrah dospívání, klidně bych jej obětovala pro ten pocit mít poprsí souměrné a přesto malé. Pořád mám v hlavičce zarytou představu, že kamkoliv vejdu každý to hned pozná, že mám jet do školy a co si obléknu chystám raději den předem, protože ráno nemám nervy zkoušet tričko za tričkem a pozorovat, ve kterém je to nejméně poznat. Stejně to pokaždé dopadne tak, že se zoufalou hysterií nakonec dám nahoru ještě nějaký svetr, sako nebo mikinu, která můj problém a celé snažení úplně zadusí. Není opravdu příjemný pocit jít cvičit cokoliv, nejméně pak tak moji oblíbenou zumbu. Doteď jsem nepřišla na jediný fígl, který by mne zbavil nepříjemného pocitu sebekontrolování se při každém kroku nebo otočce. Nejhorší je řešit dilema jestli si poprsí upravit, protože to přitáhne daleko více pozornosti než vypadlé ňadro, které řeším dnes a denně s pocitem méněcennosti a vysvětlováním zvědavých dotazů ostatních, co s tou podprsenkou pořád dělám. Ikdyž mám už delší dobu přítele, vždycky jsem řešila a řesím stydlivost a převlékání se v přítomnosti někoho druhého. A on nechápe, proč se otáčím, nezná pocit ve mně, se kterým musím celý život žít. S pocitem, který svírá jen při myšlence jak se sama sobě nelíbím a jaký by život byl nemyslet jen pořád na to, jestli můžu jít plavat na bazén (bože, jak já miluju plavání), protože si někdo mého rozdílu všimne, a sbírat odvahu tam vejít..mezi ostatní…NORMÁLNÍ…Velmi dlouho jsem se odvažovala napsat můj příběh do soutěže a až dnes jsem si uvědomila, že to může být moje poslední šance na to, prožít další část života s koutky úst směřujícími vzhůru. Teď jen překonat sebe samu a poprosit přítele, aby mě při denním světle vyfotil, tak jak vypadám bez všemožných úprav, kterými se snažím svůj problém maskovat každým dnem jak před ním, tak před lidmi okolo i před sebou. Děkuji Vám za tu možnost to alespoň zkusit…Vaše Lenka