Můj příběh.

Jmenuji se Martina a celý život žiji na severu Čech ve městě Litvínov. Dnes je mi 38 let. Jsem z jednovaječných dvojčat a se sestrou jsme si podobné jako vejce vejci . Od svých devíti let sportuji. Mým nejoblíbenějším sportem byl odjakživa volejbal, ke kterému mě přivedli moji rodiče. Ke sportu mě vedli už od malinka. Ve čtyřech letech jsem uměla plavat, jezdit na kole a pořád jsme se sestrou pobíhaly venku a hrály „vybiku, patníkovou“ a pod. V dospělosti jsem pak přešla na aerobik, kolo, plavání, lyže, brusle, zkrátka sport byl a je mým koníčkem. Nikdy jsem nekouřila a snažím se i zdravě jíst. Ovoce a zeleninu jím na kila a nejenom proto, že je zdravá, ale že mi i chutná.

Proto, když jsem si na prsu nahmatala před dvěma lety bulku a začala se bát, můj přítel říkal „Ty a nádor? Rakovina? S Tvým životním stylem, to je úplná hloupost!“ Ale bohužel nebyla. Když jsme s doktorkou hledaly příčinu (která nikdy není jasná), tak to mohla být zřejmě dlouhodobě užívaná antikoncepce, stres při rozvodovém řízení nebo něco úplně jiného, nevysvětlitelného.

Okamžitě začal kolotoč vyšetření, dvou operací, kde mi odstranili zhruba třetinu levého prsu (levý horní kvadrant), chemoterapie, ozářky, bioléčba. Během léčby jsem se snažila žít normálním životem, chodila jsem do práce a dokonce jsem i sportovala, jak jen to tělo dovolilo. Ke zvládnutí veškeré léčby vděčím své fyzické kondici před onemocněním a samozřejmě všem lékařům a rodině.

Jsem vděčná, že jsem zdravá. Jen, když se na sebe podívám do zrcadla a vidím nesymetrii mých prsou, která nikdy nebyla velká (před operací to byl košíček B), tak se přiznám, že moje ženské sebevědomí ubírá na síle. Mám vedle sebe dokonce partnera, který mě podporuje a hýčká, ani náznakem mi nedal nikdy najevo, že by mu to vadilo. Ale pro můj pocit ženskosti o plastice uvažuji čím dál častěji.

S úctou ke všem lékařům, kteří dokáží léčit a následně i dodat sebevědomí.

Martina