Mít tak radost z toho, být součástí rodinných fotografií

Dobrý den,
Jmenuji se Petra a je mi 29let. Mám sedmiletého syna.

O estetické úpravě jistých částí těla uvažuji již celkem dlouho. Mám na mysli prsa, která po 1 a ¾ ročním kojení „vzala za své“, ale hlavně nos.

To, že se v naší společnosti lidé hodně posuzují hlavně podle vzhledu, jsem poprvé pocítila zhruba jako 11-12ti letá. Ano, už tehdy mi děti dávaly najevo, že se symetrie mého obličeje vymyká jakýmsi normám. Samozřejmě s přibývajícím věkem, se tyto posměšky, přirovnávání a porovnávání začaly objevovat častěji a častěji. V pubertálním věku byly bodavější a bodavější. Někdy bohužel i v okruhu mých nejbližších. Nebo spíše přátel mých nejbližších apd. Došlo to tak daleko, že pokaždé,co mám být např.představena nové skupince lidí, mívám už předem myšlenky a představy, co si kdo z nich řekne až mě uvidí. Samozřejmě, toto nikomu neříkám. I můj syn mi kolikrát řekne: ,Jé, maminko, ty máš ale velký nos.´ Také mi není zrovna příjemně, když se ve společnosti některé debaty začnou týkat této obličejové části, i když ne přímo te mé. Sama vím, že by se člověk neměl posuzovat jen podle vzhledu, mnohdy za to totiž nemůže. Jenže tahle společnost si na tom prostě zakládá, žije tím. Snažila jsem se toto ( ten můj problém neproblém) opomíjet, nemyslet na něj, prostě s tím žít, ale stejně to máte zakořeněno hluboko v sobě a často to vyplouvá na povrch a připomíná se vám.

Osm let jsem žila s mužem, z tohoto vztahu mám úžasného syna, ale soužití tak úžasné nebylo. Rád si vypil, odůvodňoval to těžkou prací a stresem. Poslední zhruba rok už se to nedalo vydržet. Jste jako v bludném kruhu. Nevíte jak z toho ven. Bylo to těžké, ale nakonec jsme se relativně v klidu rozešli. Samozřejmě dny před samotným rozchodem byly šílené. Vše se uklidnilo, snad se brzy i syn dostane z určitého svého mini světa, do kterého se za ten poslední rok ponořil, aby tomu všemu co se dělo doma unikl. Je nádherný pocit, nebát se přijít z práce domů. Sice člověk řeší další problémy, jak vyjít s penězi, jak zabezpečit syna a podobně, (v tomhle vám stát totiž vůbec nepomůže, protože jste prostě pracující), ale to už je váš boj, který můžete nějak ovlivnit. Řešila jsem to druhou prací, sice na úkor syna, na kterého jsem zase neměla čas a se kterým mi hodně pomáhala sestra, ale nakonec se to nějak zvládlo.

Teď mám nového přítele. Syn ho respektuje, měla jsem obrovské obavy z toho, jak bude reagovat na muže v domácnosti. Ale vše je snad na dobré cestě. Přítel mě má rád takovou jaká jsem. Taky si mě sám vybral :-D, dokonce mi na nos sahá, na čemž není samozřejmě nic divného, jenže já uhýbám. Mám to tak v sobě, veškeré debaty a dotyky této partie jsou mi nepříjemné. Prostě se stydím.
Jenže s novým přítelem přicházejí noví známí a můj mindráček se mi opět připomíná. Nastane představování, různé pracovní akce apd. A já už málem teď přemýšlím, co zase padne za řeči, když si mne prohlédnou z profilu, no i když ze předu můj nos taky „pěkně“ dominuje celé tváři. Ze svých zkušeností vím, že se s vámi lidé budou bavit hezky, normálně, ale jakmile odejdete, téměř vždy nějaké to slovo o nesouměrnosti vaši tváře padne. Nehledě na to, že jsem absolutně nefotogenická a při představě, že by třeba někdy mohlo taky dojít ke svatbě, už teď mě ta myšlenka na svatební fotky téměř děsí. Chtěla bych si rodinné fotografie prohlížet s radostí, s chutí a né se studem.

Váš nápad se soutěží tohoto typu je úžasný. I kdybyste nevybrali mne, doufám, že tomu, koho vyberete, estetická úprava přinese psychickou úlevu a zbaví ho různých myšlenek a představ, které se vám stejně stále vkrádají, ve společnosti druhých, na mysl.
Petra