Malé poprsí, jizvy po celém těle a hlavně na duši

Jmenuji se Dita, je mi 29 let a jsem maminkou 2letého syna Deníska. I když mnoho lidí si myslí, že jsem šťastná žena a dle jejich mínění jsem i prý pohledná žena bez komplexů, já si tak bohužel opravdu nepřipadám.. Kolikrát si tak říkám, kdyby věděli, čím vším jsem si v životě musela projít a co vše se skrývá pod oblečením, kterým se snažím vše maskovat, asi by se divili…
Dá se říci, že se celý můj život změnil během několika minut v době skoro mých 17tých narozenin. Jednoho letního večera jsem se vracela s autem domů a už jsem domů bohužel nedojela. Ve vysoké rychlosti kamarádka, která vůž řídila, nezvládla zatáčku a narazili jsme do sloupu. Kamarádce se nic nestalo, ale já to odnesla poměrně hodně špatně. Nedalo se ani počítat, kolik tržných a řezných ran jsem měla po celém těle a do toho jsem měla zlomenou páteř. Nemohla jsem chodit, nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem skoro nic, ale nejhorší pro mě bylo, když mě takto musela vidět má rodina a hlavně maminka, pro kterou to také nebylo jednoduché. Naštěstí jsem byla ve skvělé péči lékářů a i s podporou mé rodiny jsem to časem vše zvládla.
Ale i tak se se mnou celý ten čas od té nehody nese to, že na to každý den musím myslet, protože při pohledu na své zjizvené tělo mi je většinou do pláče. Velkou sílu mi však teď dal můj malý syn, se kterým jsem vše už pomalu začala házet za hlavu, ale na druhou stranu přišla další věc, která mě trochu psychicky teď shazuje na dno. A tim je mé POPRSÍ. Takže k řadě jizev na mém těle, se kterými jsem se už snažila nějak sžít teď přišlo to, že mé poprsí se ani poprsím nedá nazvat.
Už v pubertě jsem musela čelit narážkám svého okolí, že mám malé prsa – většinou to byly narážky typu, že mé poprsí se dá přirovnat ke schovaným lentilkám pod kobercem a tomu podobná přirovnání. Tehdy jsem to řešila, tak, že jsem si vycpávala podprsenky a v plavkách mě málokdo kdy viděl. Ale pak jsem to tak nějak díky té autonohodě přestala na určitý čas řešit, protože jsem byla ráda, že jsem to tehdy vůbec přežila a tak jsem řešila jiné věci. Jenže teď se to vše tak nějak vrací…Po porodu mého syna se mi díky kojení poprsí krásně vyplnilo a konečně jsem si rok a půl mohla „užívat“ toho krásného pocitu, mýt „ normální“- hezké a pevné poprsí. Jenže když jsem s kojením přestala, tak se stalo něco, co mě dostalo opět uplně na samé dno a to, že mé poprsí zmizelo a ještě ke všemu zůstalo vytažené a povislé.
Ať už to bylo mé poprsí, nebo zjivéné tělo, vždy to i z části bohužel také ovlivňovalo můj život s muži a to jak tím, že občas „nenápadně“ naráželi právě na mé tělo, nebo to napřímo řekli, asi i proto jsem zůstala teď sama se svým synem a také se svýmy „komplexy“, které bohužel ovlivňují můj život, ať chci nebo ne.
Vím, že se svým zjizveným tělem už nic bohužel neudělám, ale moc bych si přála alespoň mít konečně krásné, hezké, pevné poprsí, tak abych si mohla vzít tílko s výstřihem nebo se obléci do plavek a vyrazit k vodě, aniž by oči lidí kolem nekoukali jen na mé jizvy, ale aby upřeli pohled na jiné místa…
I při psaní tohoto příběhu je mi stále do pláče, ale bohužel má finanční situace je teď pro matku na mateřské dovolené opravdu nic moc a na prvním místě je a vždy bude můj syn, takže i když vím, že by mi operace – zvětšení poprsí hodně pomohla, ať už psychycky, tak i v partnerském a pracovním životě, bohužel si ji dovolit nemohu… Moc bych si přála být jednou z těch, kterým Vaše plastická chirurgie pomohla k novému a lepšímu životu.