Každý má svůj příběh.

Můj příběh se prolíná celým životem a bojím se, že už nikdy neskončí. Můj problém jsou prsa, zda se tomu tak dá říkat, v mém případě? Bohužel mi nikdy žádná nenarostla! Je mi 30 let a říkala jsem si, ty to zvládneš, netrap se, ale od 15 let se nic nezměnilo. Naděje ve, kterou jsem doufala, už je dávno pryč. A mě zůstal velký psichycký problém. Mám manžela, který mi pár let říkával, mě to nevadí, ale poslední rok už to neříká. A já vidím pohledy na slečny s vyvinutým poprsím. I já je sleduji, ale rve mi to srdce a trápím se. A říkám si? Také bych si přála, aby na mne manžel koukal tímto pohledem :-( . Nevím zda navštívit psychologa a dlouhé hodiny si povídat? Ale to mne nezmění ! Chci být žena a i se tak cítit. Bohužel, je to finančně náročné a nemůžu jít a říci si. Teď půjdu za panem doktorem a je po problému. I tato soutěž mi dává malou naději, kterou už jsem dávno stratila. A za to Vám děkuji. Všem, které si to přečetli a věnovali trošku času nahlédnout i k jiné ženě a jejímu trápení. Mohu to tu popisovat den po dni, rok po roce, ale vždy to skončí u přání chci se cítit jako žena a vědět, že i u manžela budu ta žena, kterou si určitě přeje, ale nepoví mi to do očí. Děkuji Vám pane doktore za tuto malou naději Míša