Jít za svým snem…

Velice Vás vítám u mého příběhu. Rodiče mi dali jméno Eva. Narodila jsem se jim před čtyřiadvaceti lety a ani ve snu by mně nenapadlo, že budu někdy potřebovat zvětšit prsa. Bohužel, se tomu tak stalo.
Proč bohužel? Proč se tomu tak stalo?
Do svých jednadvaceti let jsem ke svému tělu neměla žádné výhrady. Byla jsem se vším maximálně spokojená. Snad i proto jsem ve svých osmnácti letech, tedy v roce 2005, potkala muže, který se později stal mým manželem. V roce 2007 jsme se rozhodli, že se ze svobodného páru stane pár manželský. Štěstí tomu chtělo, že jsem na naší svatbě mohli být tři (tedy ten třetí byl ještě ve svým úkrytu). Během těhotenství prsa tak nádherně narostla, že jsem si přála, ať taková zůstanou. Nastal rok 2008 a my jsme se stali šťastnými rodiči. Díky kojení a úbytku váze dostala má prsa neuvěřitelný tvar. (To jsem ještě netušila, že to může být ještě horší). Už v této době jsem uvažovala o plastice prsou. Manžel mně tiše uklidňoval, že to zatím není potřeba. Uposlechla jsem ho a o plastice už nepadlo ani slovo. Rok 2009 byl pro nás rokem zlomovým. Opět jsem otěhotněla. Druhý syn se na svět vyklubal v roce 2010. A co se stalo s mými prsy? Neuvěřitelné…Má prsa (jestli se tak dají nazvat) se snad už nedají s ničím srovnat. Už i z mého manžela optimisty, se stal manžel ,,prsní pesimista\". :o) Nevěří a ani já již nevěřím, že se s nimi dá udělat něco, co nevyžaduje radikální řez. Zde už nepomůže žádné cvičení, či příroda, zde dle mého názoru, musejí zasáhnout ruce šikovného doktora. A proto díky této soutěži, bych ráda, jak vypovídá již název příběhu, šla za svým snem. Za snem, kdy se nebudu stydět vzít na sebe plavky, kdy budu hrdá na to, že si můžu na ,,něco\" sáhnout, a nejen já, ale i manžel a kdy budu se sebou spokojená, tak jako jsem byla do svých jednadvaceti let.