ježibabí profil

Můj tatínek a jeho tatínek - můj dědeček - měli mezi ženami vždy spoustu obdivovatelek. Dalo by se říct, že si oba zajeli kariéru Casanovů :) Vždy především od žen slýchali desítky lichotek směřovaných krom jiného i ke svému nosu… který jsem po nich podědila. Vše by možná bylo tak, jak má, kdybych se s tímhle nosem narodila jako kluk či kdyby mi cca v mých 14 letech, kdy je dívčí duše nejkřehčí a nejzranitelnější, nelípli spolužáci přezdívku Ježibaba, v lepším případě jenom Čarodějnice. Dlouho jsem nechápala, protože jsem svůj vzhled neřešila, ale bylo jen otázkou času, kdy i já se v zrcadle \"díky\" svému dlouhému, pokřivenému a špičatému nosíku uvidím jako Ježibaba. A protože mám pod bradou lalůček, nos vyniká o to více.

Od té chvíle jsem se začala hlídat a neuplynula ni minuta, abych ve společnosti nehlídala, jestli náhodou nestojím ke všem svým ježibabím profilem. Největší peklo to bylo ve třídě, kde jsem si celé dny třeba těch 8 hodin podpírala hlavu tak, aby nikdo neviděl můj nos z profilu ani z úhlu zezadu. Kdykoliv jsme měli hodiny v jiné třídě, běžela jsem do učebny mezi prvními, abych si zabrala místo v zadní lavici a nikdo tak na mne nekoukal minimálně zezadu. To byly jedny z mála hodin, kdy jsem mohla dávat pozor. S nikým jsem se moc nebavila, protože jsem byla ta tichá ježibabí myška v zadní lavici. A v kině to bylo to samé, pokud jsem nechytla sedadlo v poslední řadě, celý film jsem byla bláhově jak na trní, jestli někdo nemá potřebu místo filmu sledovat ten čarodějnický profil v řadě před ním.
Nechtěla jsem kvůli nosu sedět v autobuse na sedadle do uličky a když na mě náhodou zbylo, jízda byla peklo. Když se jelo třeba přes noc do Itálie, ani mne nenapadlo usnout, protože by mi z obličeje klesly ruce a všichni by uviděli můj ježibabí profil.
Už ani nevím jak se to stalo, ale zhruba ve druháku na střední jsem zjistila, že když mám na nose brýle, nevypadá už tolik zle. I přes velmi dobrý zrak se mi podařilo přesvědčit doktora, že brýle opravdu potřebuji. Začala jsem je odkládat pouze na noc. Ach já bláhová :)
Dny a roky plynuly, problém zůstal i na vysoké škole, kde jsem si i já stydlín našla prvního chlapce. Ale bylo to opět peklo - neustále se snažit, aby mě neviděl z profilu… Byla jsem přesvědčená, že když ve mně jednou tu ježibabu také uvidí, rozejde se se mnou. Nutno říct, že se se mnou opravdu rozešel, ale nikoliv kvůli nosu, ale kvůli mému divnému chování, které byl způsobeno tou mojí vehementní snahou schovávat svůj nos. Od té doby už jsem tohle riskovat nechtěla a všechny chlapce odmítala.
Nyní je mi 25 let a situace se nikterak nezměnila. Přemýšlím, že svou kariéru postavím na filmových rolích Ježibab a čarodějnic, ale ve skrytu duše tajně doufám - jako snad každá holka - o roli spanilé princezny, která se před drakem v podobě posměchu a jízlivých narážek už nemusí skrývat:)
Začínám na svou plastiku šetřit a začínám, jak se tak říká, od píky, jelikož doma mě překvapivě odmítli podpořit s tím, že přeci takový nos byl odjakživa tatínkovou a dědečkovou pýchou, tak proč zrovna já bych se za něj měla stydět. Doufám, že už tedy brzy nebudu :)