JDE MI O PRSA :-)

Dobrý den, jmenuji se Bára, bude mi 35let a ráda bych se zůčastnila této soutěže o \"vylepšení sebe sama\". Dnes už bych dokonce řekla soutěže o \"možnost být konečně sama sebou\", dopřát si toho pocitu neomezenosti a užívání života plnými doušky, zbavit se toho svazujícího žití s mindrákem…Budu psát, jak mi slova na jazyk, resp. pod prsty přijdou. Jde o téma pro mě velmi citlivé a \"žhavé\", jde mi \"O PRSA\":-). Tohle téma však není zdaleka tak jednoduché,abych ho mohla velmi stručně popsat. Nicméně pokusím se. Na soutěž jsem razila náhodou při hledání témat k vypracování mé bakalářské práce, studuji dálkově VŠ. Jsem ale hlavně maminkou 7leté holčičky, se kterou jsme sice samy, ale věřím tomu, že můj největší sen a tím je vlastní spokojená rodina se mi jednou naplní. Tomu, že jsem na soutěž narazila jsem velmi ráda, protože už dlouho, v podstatě od prvních projevů ženskosti na mém těle kdesi v pubertě, totiž toužím po větších plnějších přitažlivějších ňadrech… Mé toužení a dá se říci zároveň rovněž utrpení začalo s tím, kdy jsem jako ona pubertální dívka začala zažívat první \"srovnávání\" se spolužačkami co se velikosti prsou týče, byla jsem terčem posměšků či potutelných uchichtávání děvčat, posléze i hochů, kteří dávali v seznamování přednost dívkám \"vyvinutějším\". Záhy jsem pochopila, že ač se mi nejedna dobrá duše snažila pomoci tím, že mi říkaly, že nejde o \"obal\", ale o to, co má člověk v sobě,tak se věci mají jinak. Začal zde můj problém se sebevědomím..od té doby jsem se začala obávat jakýchkoliv aktivit spojených s odhalováním na veřejnosti, ale i v soukromí, v intimních situacích. Ač si o sobě myslím, že jsem kvalitní a zajímavý člověk i bez objemných ňader a byla jsem vždy plná života a chtěla si jej užívat,
strach z ponížení a posměchu mi svazoval ruce, moc mě to bolelo a bolí. Moc toužím věnovat se letním sportům, bez obav se svléknout do plavek a užívat si s dcerou léta, sportovat v přiléhavých dresech a nebát se společných sprch po aerobiku, nemluvě o atraktivitě v očích opačného pohlaví. Hrbím se, společenských akcí žádajících ženskost, svůdné róby a dekolty… (navíc po porodu dcery a kojení se má ňadra liší i velikostí). Stále vidím, jakousi svou nedostatečnost, sleduju reakce lidí na své tělo, sužuju se tím…Nejvíc mě trápí pocit, že si to třeba myslí i můj partner, kterého mám a napadají mě nepěkné myšlenky typu, co když se mu má prsa nelíbí a touží po vnadnější ženě..apod.A ikdyž mi přítel důvod myslet si něco podobného nedal, tyto mé pociti mě strhávají do víru depresí,které ani nemusí být na reálném podkladu, ale já se jimi přesto trápím. Je to totiž MŮJ PROBLÉM. A chci se ho zbavit. Je to něco jako, když se z Vás odvalí balvan…Chci se cítít dobře. A základ spokojenosti vidím v psychickém zdraví, zbavení se toho, co mě svazuje, a pokud mám mindrák a lze ho odstranit, tak proč ne???Kdybych mohla vlastní vůlí a silami, udělám to,cvičím, formuji tělo, kvůli menší nadváze,váhu a úbytek hmotnosti mám ve svých rukou, ale tohle ovlivnít nemůžu. Prsou cvičením nedocílím. Spíš se potýkám s tím, že když začnu s fyz. aktivitou a hubnutím, okamžitě mi spadnou prsa a já už mám pocit, že nemám žádná. Nemůžu provozovat sport, co mě baví, protože přijdu i o to málo, co mi Pán Bůh v prsou nadělil…Proto vidím v možnosti \"nechat si udělat prsa dle svých představ\" něco jako své vlastní rozkvetení, rozkvět své opravdové osobnosti, cítím se jako svázaná,je ve mně tolik potenciálu, radosti ze života, vášně .. Jsem přesvědčená že zvětšení prsou by mi tohle všechno dalo, odblokovalo mě,mohla bych dělat, co mě baví, zbavilo mě zábran a strachu, můj život velmi zkvalitnilo..Už ta představa, že \"bych je už měla\" mi zrychluje tep a hlavou se mi honí co bych udělala nejdřív… Asi bych si koupila konečně \"normální plavky\" bez kilogramů vycpávek a šla si zařádit s dcerkou do aquaparku…konečně beze strachu z posměchu..mám vodu tolik ráda..ale hlavně mi jde o dceru, že kvůli mým obavám jí toho tolik nedopřeju..Sice se snažím,chodíme plavat atd.,ale jsem při tom v takové křeči, že jsem nervózní, podrážděná a přenáším to i na malou,ikdyž se tolik snažím to nedělat. Raději volím cestu tu, že si malá užívá podobné zážitky se svým tatínkem. Ale tolik bych si přála zažívat to s ní…Nutno podotknout, že tohle téma, jak už jsem naznačila není vůbec jednoduché a vystihnout všechny niance, které v tomhle rozhodnutí hrají roli je velmi nesnadné.. Jde o to, že jsem k zákroku rozhodnutá,chci ho dříve či později podstoupit, v mém případě jde však hlavně o finance, kterých jako samoživitelka mnoho nemám a podobný zákrok si dovolit nemůžu, ale také o čas…Jsem si jistá, že až je mít budu, řeknu si, \"jak jsem to bez nich mohla tak dlouho vydržet…\" ;-) Daleko důležitější než peníze však je, jak se mé rozhodování vyvíjelo, až došlo k opravdovému rozhodnutí. Samozřejmě velkou otázkou jsou pro mě zdravotní rizika se zákrokem spojená,možné následky a nutnost výměny implantátu, nebudu se rozepisovat,dospěla jsem k závěru, že budu v tomto ohledu optimista. Pro mě bylo nejtěžší se rozhodnout z jakési osobnostní stránky.Už někdy v 18ti letech jsem byla na konzultaci k augmentaci a tam mě zastavila jedna věc. Náhle jsem pocítila něco jako strach že \"takhle už nebudu sama sebou\"a uchýlila se k \"utěšující\"větě těch, co mě měli rádi a to, že \"když tě někdo opravdu miluje, tak takovou jaká jsi a nezáleží mu na tom, jak máš velká prsa…\" Od zákroku jsem ustoupila..Nyní už vím, že to bylo ze strachu a hlavně proto, že jsem neměla ten SPRÁVNÝ DŮVOD, proč operaci chci.Dříve jsem totiž operaci chtěla kvůli někomu…kvůli okolí. Ne kvůli sobě.Až časem, jak jsem zrála, a to přesvědčení se ve mně stále upevňuje dospěla jsem k rozhodnutí znovu,ovšem nyní z těch správných důvodů..Chci operaci JEN A POUZE KVŮLI SOBĚ,protože se chci cítit dobře. Já. A až potom kvůli okolí.Jsem totiž přesvědčená, že s úpravou mého poprsí vstoupí spokojenost do mě a tím i kladně ovlivním své okolí, budu působit spokojeně, víc se smát, rozdávat radost a dobrou náladu.Ale důležité v celém tomhle rozhodovacím procesu pro mě bylo uvědomit si, že to chci udělat pro sebe. A taky nalézt odvahu k tomuto kroku. Připravit se na odezvu okolí a nebát se. Stát čelem a radovat se z toho. A ne naopak.Vždyť přece život je o tom, že si máme tvořit jak chceme, je o tom, být sám sebou a spokojený, ať už jsou cesty ke spokojenosti někomu po vůli nebo ne. Je to můj život a já ho hodlám prožít. Netoužím po \"balónech\", ale po pěkném poprsí, které bude hezky symetricky doplňovat mé jinak myslím vcelku pěkné tělo tvaru přesýpacích hodin. Cítím se vlastně docela atraktivně, ovšem jen do té chvíle než si sundám push-upku..je to jediný můj \"hendikep\"a nemám ho ráda…Push -upek mám plnou skříň..už se těším, až se všech těch vycpávek jednou pro vždy zbavím..popelnice čeká…:-)
Nevím, zda jsem postihla vše, co jsem chtěla, píšu to \"jedním vrzem\", ale snad to hlavní ano. Budu se moc těšit na Vaši odezvu a jiskřička naděje ve mně bude určitě doutnat. Díky za šanci. Bára.