Jaké to je mít prsa?

Jmenuji se Nicol, je mi 23 let a mám velký sen. Každý z nás by si asi přál změnit něco na svém těle. Vážím si života i toho jak mě pán Bůh tvořil, ale stejně bych si přála zažít ten pocit pyšnit se ,,aspoň nějakým´´ poprsím. Můj příběh začíná od 12 let, kdy jsem zjistila, že mi začínají růst prsa mezi prvními dívkami ve škole. My jsme tomu na základce říkali špičky :).Na vysvědčení jsem od maminky dostala první mini podprsenku, která mi prsa trošku zvětšila, ale stejně jsem tam ještě nic pořádně neměla. Zahájením školního roku jsem byla tedy první co měla podprsenku, holky mě pomlouvali a nevěřili mi, že prsa už mám, jenže roky uběhly a prsa mi už vážně více nedorostla. Nikdy jsem se tím netrápila, ba naopak jsem taková, že umím vše prodat. Podprsenku jsem přestala nosit už v 15 letech, strašně mě škrtila a vadí mi dodnes. Holky mě obdivovali, že se nestydím, připadala jsem si svěží a přirozená. Skoro každý člověk co znám mi řekl, že nemám žádná prsa, jestli nejsem nešťastná, nejsem. Řekla jsem si ale, že si jednou prsa pořídím, stále přemýšlím jestli nemám počkat po dítěti, ale vím, že mám ještě dost času a čekat, že budu mít prsa jen v těhotenství mě už nebaví. A jestli bych vlastně vůbec nějaká měla. Jsem dnes zcela rozhodnutá, že bych do operace šla i před mateřstvím. ,,Jaké to je mít prsa´´? To si poslední dobou říkám už opravdu často. Snad každé narozeniny říkám rodičům,, když jste mi ty prsa neudělali, mohli by jste mi je aspoň koupit :). Před přítelem se taky nerada dlouho ukazuji nahá. Vím jak moc by se mi změnil život mít tam aspoň velikost 1. Ach joo :). Tímto příběhem chci říct, jsem ráda, že jsem se celý život netrápila a neměla velké komlexy, ale spravedlnost přeci musí existovat. Jenom když si představím jaké je to být krásná v plavkách. Jestli mi splníte můj sen tak se snad nikdy nepřestanu radovat.