Jak mít krásnější život?

Už od mala mě trápil větší nos. A s příchodem do puberty to bylo ještě horší, když jsem si začínala uvědomovat, jak moc na vzhledu záleží. Navíc když jsem třikrát upadla přímo na nos a poté se spolužákům povedlo trefit mě míčem a ne jednou kam jinam než na nos, hrbol tu velikost ještě zvýraznil. Začalo mě to trápit, když jsem viděla ten obrovský rozdíl mezi mnou a ostatními ,,normálními\" lidmi. Můj nos jako by vyčníval. Mohla jsem být štíhlá, mít krásnou postavu, vzít si hezké oblečení a tvářit se sympaticky, ale ten nos tam pořád byl jako nějaká noční můra. Nerada se bavím s lidmi, když stojím z profilu a o fotkách ani nemluvím. Navíc je velice nepříjemné, když sedíte v autobuse nebo tramvaji a děti si ukazují:,,Jé mami koukej, ta paní má velký nos jako čarodějnice\". Sice po čase se člověk snaží si z toho nic nedělat a bere to jako součást sebe, ale dost to zamrzí a pak si dává pozor, jak sedí, jak se tváří, aby to vypadalo alespoň trošku hezky. A dospívat s takovým nedostatkem je velice obtížné, o to více, když okolí dokáže být tak kritické. Někdo mi tvrdí, že to nemám zapotřebí a že je to nesmysl, ale to jsou tací, kteří vůbec nevědí, jak se člověk cítí. Všechno ostatní jako tuk, malá prsa, velký zadek, všechno se dá nějak ovlivnit, ale tohle se nedá zakrýt a mým názorem je, že spousta lidí kouká jako první převážně na obličej a nos je dominantou obličeje, takže je pro mě dost důležité, aby byl člověk spokojený s touto částí těla. Rodiče v zásadě nejsou proti, ale v žádném případě mi na operaci nemohou dát, protože otec je ID a mamka je prodavačka. A pro skoro 18-ti letou studentku získat 30 tisíc je nemožné. S touto vadou se stále vyrovnávám a bojuji, a přestože vím, že mnoho lidí je na tom daleko hůř, byla bych moc vděčná za tuto šanci a splnění toho, po čem tolik už dlouhou dobu toužím.