Jak jsem si snahou o vyřešení jednoho problému přivodila jiný…

Asi v 10 letech jsem získala od své starší sestry přezdívku Cvalík, protože jsem během několika měsíců přibrala pár kil. V té době jsem se tím nijak netrápila, měla jsem spoustu práce s pochopením světa okolo sebe. Zhruba o 3-4 roky později s příchodem puberty jsem však zjistila, že největší problém mám s pochopením sama sebe a posměch okolí mi v tom nijak nepomáhal. Pocházím ze sportovní rodiny, všichni členové se sportu věnovali závodně a všichni se mohou pyšnit štíhlými vypracovanými postavami. Dokážu si tedy přestavit, jak se asi cítilo ošklivé káčátko mezi labutěmi. Byla jsem vždy spíš intelektuální typ, nejradši jsem trávila volný čas čtením, ke sportu mě rodiče vždy museli nutit. Ve 14 letech mi ale došlo, že nelze jinak a začala jsem běhat, abych se přiblížila všeobecnému ideálu krásy - tedy mírám 60-90-60. Už skutečnost, že již v oněch 14 letech jsem měla míry 80-70-90 a výšku asi 175cm, naznačuje, že dosažení tohoto ideálu se mi nikdy nepodařilo ani zdaleka. Ani v dobách, kdy jsem byla živa z okurek a mrkve, jsem nevážila méně jak 70kg. Vytrvala jsem však ve svém snažení a všemožně sportovala - běhala jsem, jezdila na kole, lyžovala. Pak mě nadchnul kickbox a začala jsem se věnovat naplno své nové zálibě. V samém nadšení jsem si ani nevšimla, že začínám mít ramena širší než mí vrstevníci opačného pohlaví a že při své konečné výšce přes 180cm už ani jako žena nevypadám. Při vší té silové zátěži už asi moje tělo nemělo energii na budování něčeho jiného než svalů a skončilo svůj ženský vývoj na velikosti 85A, což zase nutí mě k nadlidským výkonům při shánění spodního prádla. Na lyžích jsem si přivodila úraz hlavy, který znamenal konec sportování na vysoké úrovni. Tělo zvyklé na každodenní námahu začalo vesele ukládat tuky do zásoby, kdyby mě náhodou zase napadlo ho mučit jako dřív. Ve zkratce to znamenalo nárůst váhy z mých vydřených 70kg na 80kg. Bohužel se mi už nikdy nepodařilo magickou hranici 80kg prolomit, ačkoliv stále sportuji. Už v 19 letech jsem jela pracovat do zahraničí a veškeré peníze našetřené na galejích jsem investovala do liposukce. Musím říct, že změna byla znát pouze na jedné oblasti a na zbytku těla mám nepěkné nerovnosti a jinou barvu kůže. Vyzkoušela jsem veškeré možné diety, zázračné procedury a pilulky. Samozřejmě, že jediné co zeštíhlelo byla moje peněženka. Nyní po dalších 5 letech a hodinách strávených sedavou prací v kanceláři vážím při 181cm 88kg. Jsem smířena se stavem svých tukových zásob, snažím se cvičit a jíst zdravě. Ale pořád je tu jedna věc, která mě trápí a to zejména proto, že nemám možnost s tím něco udělat, ať se snažím sebevíc - to jest asymetrická velikost mého poprsí vůči zbytku těla. Mám ramena širší než průměrný chlap mé výšky, konstitučně jsem spíše po tatínkovi (bohužel na mě platí i lidově rčení, že \"dědila prsa po tatínkovi\"). Jsem vděčná (ať o tom rozhoduje cokoliv nebo kdokoliv), že jsem zdravá a z funkčního hlediska mám, co bych měla mít. Ale když vylezu v plavkách na veřejnost a vím, že se na mě muži dívají, moc mi toto vědomí útěchy nedodá. Navíc se spíše vyskytuji v latinsko-americké komunitě, kde žena bez prsou není žena. Vím, že to nemyslí ve zlém, když si kvůli tomu ze mě utahují, ale i tak mě to vždy zamrzí. Tímto příběhem bych chtěla zejména vyjádřit, že ne vždy stačí jen chtít, já jsem chtěla moc a přitom jsem si přivodila problém ještě hůře řešitelný, než byl ten původní. Jsem smířená, že nikdy nebudu zcela štíhlá, ale chtěla bych být alespoň symetrická a cítit se jako žena - což je občas s rameny stejně širokými, jako má můj přítel, a s velikostí podprsenky, nad kterou prodavačky jen kroutí hlavou \"ne,to opravdu nemáme\", těžké. Smířila jsem se s váhou, smířila bych se i s velikostí poprsí, ale chtěla bych alespoň jednou zažít ten pocit, jaké to je, když se za Vámi otočí nějaký pohledný chlap a Vy prostě víte, že JSTE sexy a krásná a ŽENA.