Deníček jednoho poprsí :-)

Když jsme se narodily, byly jsme prsa jako každá jiná. Nikde jsme nevyčnívaly, ani nepřekážely a naše majitelka o nás v podstatě nevěděla. Toto období klidu a míru nám vydrželo krásných 13 let. Pak jsme si ale všimly, že ostatní holky už mají prsa větší! Průšvih! Zaspaly jsme! To musíme dohnat a držme se hesla: Lépe předehnat! Naše opoždění (dodnes se za to stydíme) jsme kompenzovaly bujným růstem a tak po prázdninách nastoupila do školy opravdu velmi vyvinutá dívka. Hrdě jsme se dmuly pod tričkem a čekaly uznání a obdiv. Bohužel, naše děvče patřilo spíš mezi introverty. Kluci, kteří s ní dosud hráli fotbal na hřišti, začali mít zájem o jiné hry, ale o ty zas nestála ona. S holkama společnou řeč hledala jen obtížně a tak se stáhla do sebe. Cítily jsme, že příčinou jejích problémů jsme my, její prsa. Co s tím, když se jí nelíbíme taková, jaká jsme…co třeba větší…pořád nespokojená?… Dobrá, tak ještě vetší. Nevděk světem vládne! My se tu tak snažíme a ona si z nás udělala mindrák. Nosí volná trika, hrbí se, nejde si ani koupit podprsenku, protože už i to slovo samotné jí přijde vulgární, každý určitě zírá jen na její obrovská prsa, je podrážděná, přibrala na váze, sebevědomí na bodu mrazu a deprese se střídá s pubertálními záchvaty.
Trvalo jí skoro deset let, než nás vzala na milost. Zhubla, protože si jí kamarádka postěžovala, že při hubnutí se bohužel první zmenší prsa a až pak zadek. Cha, cha… zadek to prohrál, zmenšil své objemy, tak jako zbytek těla, ne však my! Naopak jsme teď lépe vynikly. A tak, když už byla štíhlá a prsatá (to druhé jí zase moc nepotěšilo), začala se lépe oblékat a potkala jednoho muže. No nechytil se na pěkné oči, či hloubku duše, spíš na hloubku výstřihu. Naučil jí mít nás alespoň trošku ráda. Díky ti, naše (i její) první lásko!
Z muže se stal manžel a v manželství to tak chodí, že přijdou na řadu i děti a s nimi naše velká životní úloha. Pečlivě jsme se na tuto práci připravily, vyrostly jsme ještě víc, v pravdě jsme překonaly i svá očekávání. Miminko z nás mělo radost, tatínek také, maminka už tak ne. Po téměř dvou letech kojení nám děťátko sebrala, škoda, bylo fajn být středem pozornosti v každou denní i noční dobu, doma i v restauraci… Jestli však čekala, že se touto námahou zmenšíme, tak se opět přepočítala. Za rok přišlo na svět druhé miminko. Tohle už známe, nic nás nemůže překvapit. Rok a půl zasvěcený kojení a ona miminko odstavila a co víc, prohlašuje, že už další nebude! Co teď budeme dělat? Naše bublina důležitosti splaskla a my také, asi máme pro změnu depresi my. Konečně jsme se zmenšily, snad nastane klid zbraní. Myslíte, že z nás má radost? Ne! Prý: Co na tom, že jste menší, když mi visíte až do pasu!!!
Pochopí někdy někdo, co ta holka vlastně chce?!

------------------------------------------------------------
Po krásných prsech toužím již bezmála 20 let, pokud bych si díky této soutěži mohla splnit svůj sen, ráda bych na Vaší klinice podstoupila i plastiku břicha.