Dělám,co můžu,ale už nemůžu…

Od malička jsem bývala velmi sportovně založená. Zúčastňovala jsem se různých soutěží a byla celkem úspěšná.Nic mi nebránilo v tom,abych sport mohla dělat naplno.Tedy jen do té doby,než mi naplno narostla prsa.
V pubertě má prsa dosáhla velikosti číslo 4.Ve svém okolí jsem začala budit pozornost.Byla jsem velmi citlivá a jakákoliv zlomyslná poznámka na adresu mých prsou mě velmi zraňovala.Když na mě chlapci neustále pokřikovali hanlivé nadávky,začala jsem o ně postupně ztrácet zájem.Komentář:,,Tebe snad krmí senem,že máš taková vemena!\'mě poznamenal na celý život.
Při hodinách tělesné výchovy kluci pozorovali,jak se mi při běhání prsa kývají ze strany na stranu a měli z toho pokaždé velkou radost.Zvolila jsem si proto do budoucna sport,který nemá diváky - rádiový orientační běh.Ačkoliv mě má láska k tomuto sportu přinesla dlouholetou účast ve státní reprezentaci a mé výkony mě posouvaly dál,paradoxně mě dál nepustila má prsa.Každý velký závod za mnou nechával krvavé stopy.Podprsenky z umělých materiálů mě svými hrubými švy dřely a způsobovaly krvavé a bolestivé rány,často velmi špatně se hojící.
Po porodu má prsa nabyla gigantických rozměrů,ale jednu výhodu to mělo.Mateřského mléka jsem měla tolik,že si pro něj jezdili pracovníci novorozeneckého oddělení krajské nemocnice.Konec kojení znamenal výrazný pokles ňader,povolenou kůži,pocení a nepříjemný zápach pod prsy.Chirurgicky jsem si proto nechala odstranit nadbytečnou kůži,ale většího zásahu jsem se chtěla z obavy o své zdraví vyhnout.
Bolesti zad začínaly být při velikosti číslo 6 neúnosné,proto jsem začala pravidelně předcvičovat aerobik,abych měla pevnou postavu a záda tolik netrpěla.Sportování jsem milovala,ale psychicky bylo těžké předstupovat před lidmi s takovými ňadry.Abych tuto skutečnost zvládla,moje mega prsa jsem začala brát jako svoji přednost.Aerobiku jsem se nakonec věnovala 15 let,ale bolesti zad nepřestaly.
V loňském roce jsem měla těžkou autonehodu a podrobila se náročné operaci krční páteře.Částečně ochrnutou horní končetinu se mi podařilo rozhýbat,ale síla už není.Dělám,co můžu,ale už nemůžu.Má práce fyzioterapeuta s tělesně postiženými dětmi je nádherná,ale zádům neulehčí a finanční ohodnocení této profese na plastickou operaci nestačí.
Přesto,že se všemožně snažím svá těžká břemena unést,stále nepřestávám věřit,že se jednou štěstí usměje na mě a tato břemena mi budou odejmuta…