novy-zivio-diky-plastice.jpg

Chlapeček nebo holčička?

Autor: Lucka

Je zvláštní jak posměšky z dětství dokáží ovlivnit zbytek našeho života. Když mi bylo 13 moje nejlepší kamarádka se začínala měnit v ženu, zatím co já jsem za ní hodně zaostávala. Byla jsem hodně hubená, co se menstruace týče tak tu jsem znala jen z jejího vyprávění, stejně tak, jak pěkné se dají koupit podprsenky. Kdykoliv se nám libili nějací kluci, všichni zaměřili svoji pozornost na ní a já ostrouhala s poznámkami tipu: \" S klukem chodit nebudu\", \"Přijď až z těch lentilek budou aspoň švestky\"… Aby toho nebylo málo, ortoped zjistil, že mám velkou skoliozu páteře, takže mě ještě zavřeli do korzetu. Nejen, že jsem následujích 5 let vypadala jako Robocop, ale ani jsem neměla ženské rysy. Když jsem byla starší narazila jsem na pár mužských názorů tipu, že prsa nejsou tak důležitá a že jsou dostačující,…v zápětí vás ale semele, že ten váš dotyčný si najde někoho kdo má minimálně trojky a bujný dekolt a s tím vám uteče, nebo při nejmenším vás s ní srovnává. Táhne se to se mnou od puberty. Pocit že má prsa jsou dostačující ve mě vzbudil až můj současný partner, ale i tak se neubráním pocitu, že kdyby byla moje prsa větší, nevadilo by mu to a já bych se cítila snad už konečně lépe, když potkávám ty bujné dekolty, které si já můžu dovolit pouze s vycpanou pushupkou, což ve mě vyvolává pocit, že jsem si nasadila dva kokosy. Nechci tady psát, jestli si zasloužím nebo nezasoužím vyhrát, to posoudí jiní, faktem ale zůstává, že mým přáním od puberty je zbavit se vycpaných podprsenek a nestydět se vyrazit si třeba i bez podprsenky.