Chci konečně žít

Jmenuji se Jana. Mám toho tolik na srdci (a v hlavě), že nevím, kde a jak začít. Nejlíp od dětství. Už jako dítě jsem neměla kamarádky, protože jsem trpěla sociální fobií - nebyla jsem schopná si povídat s lidmi, necítila jsem se dobře ve společnosti, spolužačky to se mnou nebavilo, říkaly, že jsem moc tichá. Ještě horší to bylo v pubertě a na studiích. Mé lásky končily, dalo by se říci, dřív, než začaly. Důvod - od prvního rande jsem nevěděla, o čem se mám s \"kluky\" bavit, najednou jsem měla v hlavě prázdno a mé mlčení každého brzy omrzelo a začalo nudit. Tak to se mnou šlo až do 35-ti let, i když přece jen jeden vztah trval déle (cca 3 roky) a díky němu mám dnes už dospělou dceru.
Konečně se dostávám ke svým problematickým partiím. Jsou to prsa - od mládí byla malá, ale to mě netrápilo. Horší bylo, že přesto brzy začala povolovat, zvláště po kojení. A můj partner si neodpustil časté poznámky na toto téma a tím srážel mé už tak dost nízké sebevědomí. Rozešli jsme se a já jsem byla - jako ostatně většinu života - bez muže, se svojí věrnou společnicí, sociální fobií, ale stále jsem netušila proč jsem jiná než ostatní, takže jsem nehledala odbornou pomoc. Kdo ví, jak by se můj život odvíjel dál, kdyby nepřišel ten osudný den. Bylo mi 35 let, byla jsem svobodná matka se sedmiletou dcerou, spokojená snad jedině s ní a s prací, která mě bavila. Náhoda nebo osud si ale nevybírá, stal se mi úraz, po kterém jsem dodnes na invalidním vozíku jako kvadruplegička - mám ochrnuté nohy, větší část trupu a částečně i ruce. K tomu se připojilo neovladatelné pocení bez ohledu na teplotu okolí. Kvůli tomu jsem nemohla dlouhých 10 let nosit podprsenku (musela bych si ji přeslékat i 10x denně) a má prsa pokračovala ve své cestě dolů, směrem k břichu. Asi před dvěma lety pocení z nevysvětlitelných důvodů přestalo - když to píšu, klepám na dřevo, abych ho nepřivolala zpět. To mi bylo 45 let a konečně jsem o sebe mohla začít víc pečovat - vlasy jsem neměla celý den mokré od potu, takže je mám upravené, a mimo jiné jsem po letech mohla zase začít nosit podprsenku. Ale ani ta nejlepší \"pušapka\" už nepomůže těm pytlíkům, které nosím místo prsou. Kromě toho jsem se nezmínila o tom, že po úrazu moje sociální fobie jako zázrakem začala mizet a dnes jsem v tomto směru normální, nedělá mi problémy povídat si s kýmkoliv a o čemkoliv, nejen se ženami, ale i s muži. Pro někoho jsem možná stará, ale konečně si mě začínají všímat muži, i když žádná velká láska - nebo spíš opravdová - už asi nepřijde. Ale důležité je, že jsem se přes svůj handicap začala cítit líp, ovšem jen pokud jsem dostatečně oblečená, třeba v tílku mi nepomůže sebelepší podprsenka a hlavně, já jsem se svým tělem celý den a svá prsa nemám ráda, i když to není hezké, závidím všem ženám, které jsou na tom aspoň díky podprsence líp, a je jich hodně, i stejně \"starých - nebo mladých?\" jako já. Proto jsem se rozhodla zkusit štěstí, abych se zbavila aspoň jednoho problému, když mi jich život \"nadělil\" už tak dost.