Ach to moje břicho,kéž by nebylo..

Příběh mého břicha, které bych ještě před prvním těhotenstvím mohla nazývat bříškem, začalo v podstatě už na základní škole, tak kolem 12. roku, kdy jsem si jednoho dne všimla, že je poměrně veliké oproti jiným partiím. Nicméně jsem toto neřešila do zhruba 16 let. Jak jinak, zalíbil se mi kluk a mě nenapadlo nic jiného, než mít pro něj pěknou postavu a trochu zminimalizovat ten můj pupík. Bylo to zprvu nevinné cvičení a místo teplé večeře zeleninové saláty. Léto tomuto nápadu přispívalo. Mohla jsem s lepším pocitem do plavek. Začala jsem si ale všímat, že pokud se nenajím, nebudu tak nafouklá a bříško bude o něco menší. Prvotní plán se však zvrhnul v urputné boje o to, abych zhubla co nejvíce kil, přičemž na podzim jsem měla při výšce 167cm už 46kg. Samozřejmě kluk už byl dávno pryč a já hazardovala i nadále se zdravím. Když jsem se o Vánocích jednoho odpoledne skácela v kuchyni na zem, mamka začala jednat a nastalo léčení. To by však byl jiný příběh, důležité je, že jsem dušička silná a s většinou problémů se dokáži vyrovnat sama. Dopadlo to dobře, až na to, že jsem opět přibrala, ale nevadilo mi to až tak, že bych něco chtěla řešit. To, že si lidi mysleli, že čekám miminko, jsem házela za hlavu. To bříško totiž nebylo tak ošklivé, jako je nyní. Bylo hladké a čisté a když jsem chvílemi cvičila, pocit jsem měla více než dobrý. Až na chvíle, kdy jsem si například vzala šaty ke zkoušce a paní proesorka mi podala židli, abych se posadila.
Brzy jsem potkala svého nynějšího manžela, se kterým jsem hned po roce známosti otěhotněla. Mému tělu přibylo za 9 měsíců 25 kilo,přičemž nejvíce se usadilo zřejmě na prsou a břichu. Byla jsem jako oblečený hokejista. Kůže mi popraskala skoro do krve a v tu chvíli jsem začala zoufat, že tohle už nedám nikdy do pořádku. Jak to popraská, tak je konec. Jenže, narodilo se miminko, takový zážitek přeci předčí všechno zlé a není nic důležitějšího, než zdravý potomek. To, jak vypadám je vedlejší. Asi po čtyřech měsících od porodu dostalo moje břicho další ránu. Během jednoho víkendu jsem zažila svůj první žlučníkový záchvat a hned po neděli jsem byla na operačním stole. Můj žlučník byl v gangrenózním stavu a musel ven. Pod pupíkem mám tedy jizvu a zřejmě díky ní i rozestouplé svaly. Moje břicho, otřesné. Když jsem se dívala do zrcadla, hořejšek a spodek, to byly dvě rozdílné osoby. Za 18 měsíců od prvního porodu, přislo druhé těhotenství, váhový přírustek 18kg a narodila se vysněná dcerka, takže opět šly pocity z nehezkého vzhledu stranou. Samozřejmě opět do doby, kdy maličko pomine první hormonální opojení, že neexistuje nic jiného, než opečované děti, ale maminka se musí přeci líbit i tatíkovi a co teprve, když pojedeme k moři? Celkové plavky? To ani náhodou.. Má postava už jiná nebude, zadek a nohy bych mohla vystavovat v minisukni, ale nemohu si ji vzít, protože mi vpředu kouká břicho. Jsem opravdu nešťastná a přiznám se, že občas mívám záchvaty podobné mému anorektickému a bulimickému chování v 16 letech. Snažím se držet diety, ale to vůbec nepomůže. Tak třeba se někdy zadaří a dostanu se do rukou odborníka, který za mým trápením udělá velikou tečku.