Kudy povede plastický chirurg řezy? Jaký zvolí operační přístup? I to jsou otázky, které řeší ženy, jež přemýšlejí o augmentaci prsů. V České republice se augmentace provádí třemi způsoby – a o tom, který lékař v konkrétním případě zvolí, rozhoduje spousta faktorů. Patří mezi ně jeho zkušenosti , ale třeba i tělesná konstituce pacientky…
Chirurg může řez vést buď z podprsní rýhy, na hranici dvorce, případně, ale dnes již zcela výjimečně, z podpaží. Každý z těchto zvolených způsobů má své klady, ale i svá rizika. Nadto pak chirurg řeší i to, zda implantát umístí pod prsní žlázu, nebo pod prsní sval.
Kam lékař nakonec implantát umístí, záleží na tělesné konstituci pacientky. Především záleží na tom, jaká vrstva měkkých tkání bude výsledně krýt horní a vnitřní okraj implantátu. Pokud je tato vrstva (kůže a tuková tkáň) menší než zhruba 2 cm, pak by mohl být v této oblasti po operaci viditelný okraj implantátu.
V tomto případě je nutné implantát umístit až pod velký prsní sval. Tím dojde k zesílení vrstvy měkkých tkání, které kryjí okraj implantátu a lépe jej tak maskují. Výsledek je pak výrazně přirozenější. Umístění implantátu pod prsní sval je v současné době nejvíce používanějším přístupem při augmentaci prsů.
Takzvaný inframamární přístup, tedy přístup, kdy je operační řez vedený v podprsní rýze, je nejčastějším způsobem augmentace. Tímto způsobem je vedeno zhruba 70 až 80 procent všech augmentací. Díky zhruba čtyřcentimetrovému řezu vedenému pod prsem má operatér velmi dobrý přehled o prostoru, kam umisťuje implantát – a díky tomu ho může umístit velmi přesně. Také má výrazně lepší přehled o případném krvácení. Operace probíhá zcela pod kontrolou zraku.
Inframamární přístup je vhodný především pro pacientky, které dosud nekojily, protože při něm nedochází k porušení prsní žlázy. S tím souvisí i výrazně menší riziko pooperačních zánětlivých komplikací.
Periareolární přístup, tedy operační postup, kdy je řez vedený nejčastěji na dolní hranici prsního dvorce, se nejčastěji uplatňuje v případech, kdy je augmentace navíc spojena s modelací prsů. Tento operační postup je pro chirurga náročnější – na rozdíl od předchozího přístupu nemá totiž tak velký přehled o místě, kam vloží implantát.
Výhodou tohoto přístupu je „skrytá“ jizva na hranici pigmentované kůže, jež je jen minimálně viditelná. Negativem pak je – oproti předchozímu přístupu - zvýšené riziko případných problémů s citlivostí bradavky, případně s kojením, protože dochází k narušení prsní žlázy. Výrazně se také zvyšuje riziko pooperačních zánětlivých komplikací.
Transaxilární přístup se v dnešní plastické chirurgii uplatňuje už jen velmi výjimečně – chirurg v tomto případě prostor pro implantát de facto preparuje naslepo a je pro něj složitější implantát umístit na správné místo. Operace se provádí bez přímé kontroly zrakem a tudíž i riziko pooperačních krvácivých komplikací se výrazně zvyšuje. Také jizva v podpaží může být více viditelná. Tento operační přístup se v současné době používá jen ojediněle.
Zajímavostí pak může být, že ve Spojených státech, kde se občas užívají implantáty plněné vodným fyziologickým roztokem, se uplatňuje ještě takzvaný transumbilikální přístup, kdy operatér přistupuje k augmentaci endoskopicky až z oblasti pupku. Jde ale o jen vzácně používaný přístup, který se v Česku neuplatňuje vůbec.